V polovině července si připomeneme půlkulatá výročí úmrtí dvou výrazných osobností, které se zapsaly do stavebních dějin pražské katedrály. Dne 13. července uplyne 625 let od smrti druhého dómského stavitele Petra Parléře (+1399), o jehož díle připravujeme další články. Vysoká okna, klenba a opěrný systém chóru, Stará sakristie, kaple svatého Václava či Velká jižní věž jsou nevětší a nejvýraznější části stavby, které Petr Parléř vybudoval. Jeho památku můžeme uctít v kapli sv. Marie Magdaleny v chórovém ochozu katedrály poblíž monumentálního stříbrného náhrobku sv. Jana Nepomuckého. Do této kaple byly ostatky obou středověkých dómských stavitelů Matyáše z Arrasu a Petra Parléře přeneseny, značně sešlapané náhrobní kameny jsou postaveny při východní a západní stěně této kaple.
O den později, dne 14. července uplyne 85 let od smrti významného českého malíře Alfonse Muchy, jehož vitrážové okno můžeme obdivovat v Nové arcibiskupské kapli v severní lodi dostavěné části katedrály. Okno zde bylo osazeno v roce 1931 a zobrazuje sv. Václava v dětském věku s babičkou sv. Ludmilou obklopeného výjevy z životů slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje. Pod Kristem je zakomponován také obraz bohyně Slavie jako emblém české banky Slavie, která zhotovení vitráže financovala
Dne 25. července uplyne 460 let od smrti zachránce a obnovitele naší katedrály, císaře Svaté říše římské, krále českého a uherského, arcivévody rakouského a infanta španělského Ferdinanda I., který zde našel i místo posledního odpočinku v tzv. Collinově mauzoleu, zhotoveném počátkem 17. století z bílého mramoru a umístěném v ose chóru. Zde je pochován po boku své ženy, královny Anny Jagellonské a syna, císaře a krále Maxmiliána II. Zásluhy císaře a krále Ferdinanda I. o katedrálu jsou nesporné. Po velkém požáru levobřežní části Prahy v roce 1541, kdy byl vážně poškozen i Pražský hrad, se spolu s královnou Annou významným způsobem zasloužil o záchranu vyhořelého torza naší katedrály. Kromě nového zastřešení vznikla jeho zásluhou hudební kruchta, postavená Bonifácem Wohlmutem v západní části chóru, která byla ve 20. století přenesena Kamilem Hilbertem do transeptu katedrály, kde se dochovala dodnes. Významným počinem Ferdinanda I. bylo i pořízení nových varhan a zvonů. Zatímco varhany shořely při následném pruském bombardování Prahy v roce 1757, zvony se nám dochovaly dodnes. Na největším českém zvonu Zikmund, odlitém v roce 1548 zvonařem Tomášem Jarošem právě na náklady krále Ferdinanda I., jsou král i královna Anna vyobrazeni klečící v úctě před naším Pánem na kříži. Tomuto královskému páru vděčíme významným způsobem za zachování naší katedrály pro další generace.
Při nedělní mši svaté v katedrále v 10:00, která je obětovaná za naše kanovníky, vzpomeňme zejména na dva z nich, které Pán povolal z tohoto světa dne 27. července. Spojuje je příslušnost k naší metropolitní kapitule a katedrále, dělí je však od sebe více než šest století.
První z nich, Beneš Krabice z Weitmile, byl třetím ředitelem stavby naší katedrály a jako takový úzce spolupracoval s Petrem Parléřem i se samotným císařem Karlem IV. Jeho gotickou portrétní bustu zhotovenou z pískovce v parléřovské dílně nalezneme na vnitřním triforiu naší katedrály na severní straně chóru, po boku Matyáše z Arrasu, Petra Parléře i dalších ředitelů stavby z řad našich kanovníků jako byli Václav z Radče nebo Ondřej Kotlík. Hroby pražských biskupů v závěru chóru mezi náhrobkem sv. Víta a kaplí Navštívení Panny Marie byly zřízeny z jeho podnětu a byly do nich přeneseny ostatky z původního hřbitova při románské bazilice. Do dějin naší katedrály vstoupil také jako kronikář a je autorem díla Kronika pražského kostela. Beneš Krabice z Weitmile umírá 27. července 1375.
Ve stejný den si připomínáme výročí úmrtí kapitulního děkana a později i probošta a světícího biskupa pražského, Františka Borg. Krásla. Členem naší kapituly se stal již v roce 1884 a od té doby působil v řadě dalších úřadů pražské arcidiecéze, zejména pak jako konzistorní rada a v roce 1894 se stal dokonce poslancem zemského sněmu Českého království. Od roku 1897 byl dále členem korespondentem I. třídy České akademie věd a umění císaře Františka Josefa I. Proslul také svojí bohatou literární činností. V letech 1880-1893 byl redaktorem časopisu „Blahověst“ a od roku 1881 redaktorem tiskařské unie „Katolicko-tiskový spolek“. Vydal díla „Kardinál hrabě Harrach, arcibiskup Pražský“ (Praha 1886); „Sv. Prokop, jeho klášter a památka u lidu“ (Praha 1895); spolu s prof. Ježkem vydal dílo: „Sv. Vojtěch, druhý biskup pražský, jeho klášter i úcta u lidu“ (Praha 1898). V roce 1888 se stal nositelem čestného kříže „pro Ecclesia et Pontifice“. František Borgia Krásl umírá 27. července 1907 a místo posledního odpočinku nalezl v kapitulní hrobce na hřbitově u sv. Markéty v Břevnově.
Dne 3. srpna 1680 zemřel kanovník Tomáš Pešina z Čechorodu, děkan naší metropolitní kapituly a světící biskup pražský. Vzpomeneme na něj při nedělní mši svaté v 10:00, při které se modlíme za naše kanovníky. Jedná se o další mimořádnou osobnost naší kapituly, se kterou se setká každý český středoškolský student v rámci výuky českého jazyka a literatury, neboť vedle své kněžské a biskupské služby byl také významným dějepiscem a spisovatelem barokního období.
Do dějin naší metropolitní kapituly se však rovněž zapsal tučným písmem. Spolu s arcibiskupem Matoušem Sobkem z Bílenberka byl významným hybatelem barokní dostavby naší katedrály, projektované architektem Giovanni Domenico Orsim a popsané v samostatném článku, který jsme uveřejnili v červnu. Pokus o barokní dostavbu sice nevyšel a rozestavěné barokní pilíře byly v I. polovině 19. století zbořeny, dle některých pramenů se však Tomáš Pešina z Čechorodu stal velkou inspirací pro svého jmenovce, Václava Michala Pešinu z Čechorodu, jehož iniciativa o dostavění naší katedrály o 200 let později již byla úspěšná.
Kromě toho byl mimořádně horlivým sběratelem relikvií. Celý soubor relikvií, přivezený z hradu Karlštejna, umístil do oltáře v Martinické kapli Svatovítské katedrály, další vystavil na oltářích či upravil pro Svatovítský poklad. Sestavil dva katalogy relikvií s jejich historií (Phosphorus septicornis,1673; Thesaurus in lucem protractus, 1674, druhý též v českém překladu). Pamatujeme v modlitbě a prosíme Pána, aby ho přijal do svého království.
Nedělní mši svatou v 10:00 pravidelně slouží naši kanovníci a modlíme se při ní právě za živé i zemřelé členy pražské metropolitní kapituly, kterých se v naší katedrále během jejích tisíciletých dějin vystřídaly již stovky. Byla mezi nimi řada významných osobností napříč staletími, které se zapsaly nejen do dějin stavby katedrály. Mnozí z našich kanovníků vynikli jako významní kronikáři, teologové či historici, někteří se dokonce věnovali přírodním vědám a mnoho se jich stalo později pražskými biskupy a arcibiskupy, které dříve volila právě katedrální kapitula. Vzhledem k pohnutým dějinám českých zemí ve 20. století nalezneme mezi členy pražské metropolitní kapituly také řadu úctyhodných osobností, které čelily nacistické i komunistické perzekuci. Nyní chceme vzpomenout zvláště na mimořádně statečného, obětavého, činorodého a zbožného kanovníka Otakara Švece, který se stal obětí obou těchto režimů a od jehož narození uplyne v úterý 27. srpna 136 let. Zároveň pamatujeme na dalšího vězně komunistického režimu, kanovníka Jaroslava Kulače, který zemřel 25. srpna 1970 a právě v neděli tak uplyne 54 let od jeho smrti.
Kanovník Švec se narodil v roce 1888 v Plzni a na kněze byl vysvěcen dne 24. února 1912 v Římě, kde předtím vystudoval. Ve své kněžské službě byl obdivuhodně činorodý. Již v roce svého kněžského svěcení se stal doktorem teologie a vedle práce v duchovní správě vyučoval náboženství ve školách, o sobotách pak zpovídal ve Strakově akademii. V Karlíně řídil dobročinnou společnost sv. Cyrila a Metoděje, která se starala o stravování chudých dělníků, stal se také osobním sekretářem apoštolského nuncia v Československu.
Kanovníkem pražské metropolitní kapituly ho papež Pius XI. jmenoval dne 23.2.1929. Od té doby vykonával řadu dalších funkcí v pražské arcidiecézi, působil jako rada arcibiskupské kurie a prosynodální examinátor a soudce, řídil však mnoho dalších arcidiecézních institucí. Arcibiskupu Kordačovi asistoval při všech bohoslužbách slavených při příležitosti svatováclavského milenia.
Jeho mimořádně bohaté kněžské působení bylo přerušeno 1. května 1942, kdy byl zatčen pražským gestapem. Po celý zbytek II. světové války a německé okupace českých zemí trpěl ve věznicích a koncentračních táborech, z pražského Pankráce byl převezen nejprve do Terezína, posléze Mauthausenu a Dachau, odkud se vrátil až po válce s poškozeným zdravím. Během věznění prokázal vynikajícím způsobem svoji statečnost. Dával hladovým ze svého nepatrného přídělu chleba i polévky a téměř pravidelně rozdal obsah balíčků, které dostal z domova. Nepočítal při tom s odplatou. Byl nebojácný, charakterní a přímý, a proto velmi oblíben. Jednou se dokonce neohroženě postavil kápovi Heinrichu Hackenbrachtovi, když tento utloukal spoluvězně – ruského zajatce a invalidu. Neváhal docházet mezi infikované vězně, kteří volali o pomoc a žádali ho o duchovní posilu, ačkoliv za tuto činnost hrozily tvrdé postihy. Za své statečné chování za okupace a věznění v koncentračních táborech pak obdržel 18. 7. 1947 dvě vyznamenání od prezidenta republiky, jednalo se o Československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně a Československý válečný kříž.
Znovunabyté svobody však užil pouhé 4 roky. V roce 1949 začalo jeho další utrpení, kdy byl v Československu opět zatčen, rok držen ve vazbě a v roce 1950 odsouzen ke 20 letům vězení a konfiskaci veškerého majetku. Prošel věznicemi na Mírově a ve Valdicích, během věznění podstoupil operaci těžce poškozené páteře. Ačkoliv jeho příbuzní a přátelé usilovali o jeho omilostnění, žádost o milost byla v roce 1952 zamítnuta. Teprve v roce 1954 mu prezident Antonín Zápotocký prominul dvě třetiny trestu. Jeho zbývající část si odpykával na Mírově, kde v důsledku mozkové příhody ochrnul na levou ruku a velmi špatně mluvil. Usnesením Generální prokuratury v Praze mu byl 3. 11. 1954 prominut zbytek trestu a 12. listopadu byl podmínečně propuštěn. Z vězení byl předán příbuzným těžce nemocný a trvale upoutaný na lůžko. Vzhledem k závažnosti jeho zdravotního stavu záhy převezen na ortopedickou kliniku v Praze 2, potom byl léčen ve fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně a koncem roku 1955 byl přemístěn do Ústavu pro choroby stáří v Mělníce-Podolí, kde 29. 5. 1958 zemřel na infarkt.
Kanovník Jaroslav Kulač byl spolu s Otakarem Švecem vysvěcen na kněze 24. února 1912 v Římě a během komunistického režimu ho potkal podobný osud. Kanovníkem naší kapituly se stal v roce 1932. Předtím působil v duchovní správě v Kolíně a ve vojenské duchovní správě, po svém jmenování kanovníkem pak působil ve funkci arcibiskupského konzistorního rady a v mnoha dalších funkcích a úřadech pražské arcidiecéze. Během II. světové války a nacistické okupace českých zemí byl kancléřem pražského arcibiskupství. Jeho kněžské působení přerušil rok 1950, kdy byl v rámci zákroků komunistické moci proti katolické církvi zatčen a odsouzen na 17 let do vězení. Po deseti letech byl sice propuštěn, ale kvůli zákazu kněžského působení musel žít v ústranní u příbuzných v Šestajovicích. Dne 18.6.1969 byl sice rehabilitován, o rok později dne 25. srpna však umírá. Kéž oba naše bratry a své oddané kněze Pán odmění za jich věrnou službu, mimořádnou statečnost a oběť a přijme je do svého království!
Při nedělní mši svaté v 10:00, která je v katedrále pravidelně sloužena za živé a zemřelé členy naší metropolitní kapituly, pamatujeme zvláště na mimořádně statečného Kristova kněze, kanovníka a hrdinu protinacistického odboje ThDr. Antonína Bořka-Dohalského z Dohalic, od jehož mučednické smrti v koncentračním táboře Osvětim uplyne v úterý 3. září 82 let.
Tento kanovník pocházející ze starého českého hraběcího rodu Dohalských z Dohalic se narodil v roce 1889 v Přívozci u Sedlčan a na kněze byl vysvěcen společně s dalšími pozdějšími metropolitními kanovníky Jaroslavem Kulačem a Otakarem Švecem dne 24. února 1912 v Římě, kde před tím vystudoval na Univerzitě Kongregace de Propaganda fide. Dva roky poté vypukla I. světová válka, během které působil nejprve jako kaplan v Příbrami, posléze jako polní kurát na frontě i v různých nemocnicích v Čechách, nakonec se staral o italské zajatce. Poté se vrátil opět do duchovní správy v Příbrami a v dalších obcích. Jeho působení na pražských Hradčanech začalo v roce 1924, kdy si ho pražský arcibiskup František Kordač vybral jako svého sekretáře a ceremoniáře, v roce 1928 se pak stal papežským komořím a obdržel titul monsignore.
Kanovníkem naší kapituly ho papež Pius XI. jmenoval v roce 1931, bydlel pak v budově kapitulního děkanství (tzv. Mladotově domě) č.p. 37 ve Vikářské ulici v těsném sousedství naší katedrály. Téhož roku se stal kancléřem arcibiskupské kurie a působil v řadě dalších úřadů, mimo jiné také jako arcibiskupský komisař při zkouškách posluchačů teologické fakulty.
Pro své schopnosti a obětavou činnost pro diecézi se stal jedním z předních kandidátů na úřad arcibiskupa pražského, který byl uvolněn od 21. dubna 1941, kdy zemřel Karel kardinál Kašpar. O svatovojtěšský stolec však usilovali také někteří další kněží německé národnosti a okupační úřady chtěly do výběru nových biskupů zasahovat. Z toho důvodu nebyly uprázdněné biskupské stolce v okupovaných zemích obsazovány a pražskou arcidiecézi tak po zbytek II. světové války řídil kapitulní vikář ThDr. Bohumil Opatrný. Někteří ambiciózní němečtí kněží usilující o úřad pražského arcibiskupa a spolupracující s gestapem však v kanovníku Dohalském spatřovali významnou překážku, ten navíc udržoval kontakty s pracovníky odboje proti okupantům a v roce 1938 podepsal prohlášení české a moravské šlechty o věrnosti republice.
Pravděpodobně na základě udání jednoho z těchto německých kněží byl kanovník Dohalský 5. června 1942 zatčen. Stalo se tak po mši, kterou sloužil v Ústavu pro slepé dívky sester františkánek na Kampě. Byl vězněn na Pankráci a nakonec odvezen do Terezína. Pozdější litoměřický biskup a kardinál Štěpán Trochta, který byl v té době uvězněn tamtéž, později vzpomínal: „Protože měl ovázanou celou hlavu, ptal jsem se ho, co s ním prováděli a vyslovil jsem mu své politování. Odpověděl: ´Haec est vera imitatio Christi´ – ´To je pravé následování Krista´. Byl to šlechtic a jemný člověk. Proto na mě tento jeho výrok hluboce zapůsobil. Před odsunem do Osvětimi mě požádal o sv. zpověď.“
V Osvětimi se mu dostalo dalšího tvrdého a nelidského zacházení. Dle jednoho svědectví, které se dochovalo, byl posléze v tomto koncentračním táboře ubit při pochodu na práci, dle jiných pramenů byl zastřelen při práci v bažinách. Stalo se tak 3.9.1942. Jeho tělo bylo zpopelněno patrně v táborovém krematoriu, urna s jeho popelem se však do Prahy již nikdy nedostala. Pamatujeme v modlitbě a prosíme Pána, aby ho přijal do své slávy.
Autor: Ing. Ondřej Stříteský
