Ferdinand I. a výstavba varhanní kruchty

Ferdinand I. a výstavba varhanní kruchty

V souvislosti s letošním výročím 460 let od smrti císaře a krále Ferdinanda I. Vám přinášíme první článek o stavebním vývoji naší katedrály v době jeho vlády. 

Ničivý požár, který v roce 1541 zpustošil levobřežní část Prahy, postihl v celém rozsahu i naši katedrálu, ze které zůstalo prakticky pouze vyhořelé torzo chóru a Velké jižní věže. Jakkoliv král Ferdinand velmi usiloval o dokončení stavby dómu, jak dokládají záznamy z let 1537 a 1538, požár znamenal zásadní zlom. Veškeré další úsilí metropolitní kapituly a krále Ferdinanda směřovalo k záchraně toho, co z impozantního kostela zbylo. Přes četné další pokusy a několik provedených stavebních úprav zůstalo po tomto požáru torzo chrámu, tvořené pouze jeho chórem, chórovým ochozem, věncem kaplí a nedostavěnou Velkou jižní věží zakonzervované až do II. poloviny 19. století.

Během požáru nebyl ušetřen ani tehdejší kůr a varhany. Jak uvádí očitý svědek, známý kronikář a náš kanovník Václav Hájek z Libočan, „..komora pak, v kteréž byl orloj v kostele, ta zapálivši se hořela vzhůru, až oheň přišel pod krovy škřidličné, kteříž byli na kůru, a ti s makovicemi pozlacenými dolů padaly… skrze závorníky pak sklepové oheň padaje děrami, zapálil varhany, kteréž všecky na zemi spadly i shořely, a odtud se zapálily stolice, kteréž byly z dříví javorového a dubového, a obrazy výborným dílem řezané, též i výborní pulpitové, všecko tu shořelo..“

Výzdoba točitého schodiště k varhanám

 

Výstavba nové hudební kruchty pak proběhla v letech 1557 – 1561 a byla provedena již v renesančním slohu. Jejím autorem je stavitel Bonifác Wohlmut, jehož návrh král Ferdinand upřednostnil před řešením italského architekta Giovanni de Campione. Návrh Bonifáce Wohlmuta krále oslovil a ocenil ho jako „velmi umný, půvabný a vhodný pro kostel.“ Jednalo se však o počin značně novátorský. Západní část dosud slohově čistého gotického chóru náhle uzavřela výrazná renesanční konstrukce antického vzezření s dvěma řadami arkád a sloupy s iónskými hlavicemi. A tak tomu zůstalo až do I. poloviny 20. století. Teprve po dokončení novogotické dostavby katedrály, zvětšila její zastavěnou plochu více než dvojnásobně, byla posledním dómským stavitelem Kamilem Hilbertem okolo roku 1926 Wohlmutova kruchta rozebrána. Tímto počinem došlo k propojení interiéru gotického chóru a novogotické dostavby trojlodí a transeptu. Je pozoruhodné, že v dnešní podobě a impozantní velikosti s charakteristickým rozetovým oknem na západě tak interiér katedrály existuje teprve 98 let. Původní podoba chóru, zakončeného na západní straně renesanční kruchtou, je zachycena ještě na několika černobílých fotografiích, které si můžete v tomto článku prohlédnout. Za pozornost stojí rovněž historická černobílá fotografie zachycující pohled přes zábradlí kruchty do chóru k hlavnímu oltáři. Právě sem umístil Jan Neruda děj jedné ze svých malostranských povídek s názvem „Svatováclavská mše.“  

Původní pohled z kruchty do staré části katedrály

 

Kamil Hilbert však renesanční kruchtu zachoval i pro budoucí generace a znovu ji v nepatrně pozměněné podobě sestavil v severní části transeptu, kde ji můžeme obdivovat dodnes. Ačkoliv nový západní závěr značně zvětšené katedrály uzavřela novogotická hudební kruchta, projekt velkých varhan pro katedrálu, které budou umístěny právě zde, je realizován až v současnosti a Wohlmutova renesanční kruchta, přemístěná Hilbertem do boční části chrámu, tak dodnes slouží svému původnímu účelu a právě z ní dodnes slyšíme při bohoslužbách varhany, chrámový sbor i orchestr. V přízemní části kruchty, která původně tvořila vstup do chrámu na jeho západní straně, vznikla chórová kaple, ve které je dnes umístěn hlavní svatostánek katedrály a ve všední dny jsou zde slouženy ranní mše svaté. Právě v chórové kapli můžeme dnes obdivovat valenou klenbu pokrytou sítí goticky profilovaných žeber, pod kterou je zvláštním způsobem podvěšena další vrstva volných žeber. Na původní umístění kruchty v západní části chóru dodnes upomínají dva ostře seříznuté fragmenty kamenných renesančních profilací, které můžeme pozorovat nad kazatelnou a nad barokním náhrobkem Leopolda Šlika v sousedství Svatováclavské kaple.   

Valená klenba s gotickými žebry v chórové kapli

 

Zatímco samotná kruchta se až na několik detailů dochovala ve své původní podobě, varhan na ní bylo v průběhu necelých 500 let postaveno více. Původní tzv. Ferdinandovy varhany, jejichž část můžeme vidět u hrobu sv. Jana Nepomuckého na dřevořezbě Kašpara Bechtelera, znázorňující vyplněnění katedrály kalvinisty v roce 1619, kompletně shořely během pruského bombardování Prahy v roce 1757.

Dřevořezba Kašpara Bechtelera s částí původních varhan

 

Tehdy pruská armáda, vedená samotným králem Friedrichem Velikým, podnikla nejrozsáhlejší vojenský útok na Prahu v dějinách a zasypala celé tehdejší město dělovými koulemi a zápalnými granáty. Jeden z nich dopadl 3. června také na Wohlmutovu kruchtu a z majestátních varhan, ve své době údajně největších na světě, zbylo jen několik kapek cínu vpitých do zábradlí hudební kruchty a rozsáhlé škody způsobené žárem z hořícího nástroje na dvou klenebních polích vysokého chóru. Tyto klenby proto musel Kamil Hilbert ve 20. století přezdít a v důsledku statického narušení konstrukcí musela být pod klenby chóru vložena horní řada železných táhel.

Část barokních varhan Antonína Gartnera

 

Na místě shořelého renesančního nástroje postavil tachovský varhanář Antonín Gartner v roce 1762 barokní nástroj, který vydržel funkční prakticky do konce 19. století a jednalo se o jedny z největších barokních varhan na českém území. Nepřežily však dostavbu katedrály a přemístění Wohlmutovy kruchty do severní části transeptu, protože většina jeho částí byla doslova rozkradena. V roce 1929 tak byla na 2. patře kruchty sestavena pouze jejich prospektová část, která dodnes slouží jako kulisa.

Současné varhany od Josefa Mölzera

 

Současný funkční nástroj se nachází na 1. patře kruchty a jedná se o třímanuálové romantické varhany, postavené kutnohorským varhanářem Josefem Mölzerem, který si v době I. republiky počeštil jméno na „Melzer.“ Varhany měly být původně dokončeny v roce svatováclavského milenia, kdy byla dostavěná katedrála vysvěcena, k jejich faktickému dokončení však došlo až v roce 1930. Více podrobností o našich varhanách vám však přineseme v dalších článcích.

Historické fotografie: Knihovna pražské metropolitní kapituly

Text a ostatní fotografie: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

  • Zvláštní cesta deskového relikviáře z Trevíru až do Prahy. Trevírský plenář a jeho osudy

    Zvláštní cesta deskového relikviáře z Trevíru až do Prahy. Trevírský plenář a jeho osudy

    V seriálu článků o katedrále a pražském pobytu panovníků ve výslužbě jsme vzpomenuli na několik osobností královské krve, které přišly o trůn prožily na Pražském hradě závěr svého života. Zatímco našeho císaře a krále Ferdinanda V. Dobrotivého sesadil z trůnu revoluční rok 1848, parmská vévodkyně Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská a francouzský král Karel X. Bourbonský přišli na Pražský hrad v důsledku revolučních událostí ve Francii. Velká francouzská revoluce a následné tažení Napoleona Bonaparte do Itálie vyhnaly z Parmy naši královskou princeznu Marii Amálii, pozdější Červencová revoluce v roce 1830 pak sesadila z francouzského trůnu Karla X., švagra její popravené sestry, francouzské královny Marie Antoinetty. Oba prožili na Pražském hradě několik let a na oba nám zůstaly v naší katedrále památky. Velká francouzská revoluce, která devastovala sakrální památky ve Francii i na územích okupovaných francouzskou republikánskou armádou, však do naší katedrály poslala ještě jeden zajímavý artefakt, jehož cesta do Prahy je dodnes zahalená tajemstvím a jako zázrakem unikl zkáze. Jedná se o nádherný relikviář, který je součástí Svatovítského pokladu a jeho kopii můžeme vidět na retáblu oltáře v kapli svaté Anny. Podle místa jeho původu ho nazýváme Trevírským plenářem.

  • Ve čtvrtek uplynulo 140 let od úmrtí Bedřicha kardinála Schwarzenberga

    Ve čtvrtek uplynulo 140 let od úmrtí Bedřicha kardinála Schwarzenberga

    Včera, tedy ve stejný den, kdy si připomínáme kulaté výročí narození kanovníka Jan Rudolfa hraběte Šporka, vzpomínáme pro změnu také kulaté výročí úmrtí další výrazné osobnosti spojené s naší katedrálou, 27. pražského arcibiskupa Bedřicha Jana Josefa Celestyna kardinála knížete ze Schwarzenbergu, jednoho z hlavních hybatelů dostavby naší katedrály ve II. polovině 19. století. Toho náš Pán povolal z tohoto světa přesně před 140 lety, dne 27. března 1885.

  • Vyjádření Metropolitní kapituly u sv. Víta k šířeným pomluvám a nepravdám týkajícím se obsazení pozice varhaníka v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha

    Vyjádření Metropolitní kapituly u sv. Víta k šířeným pomluvám a nepravdám týkajícím se obsazení pozice varhaníka v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha

    Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze se rozhodla v roce 2023 vytvořit nové pracovní místo Zástupce ředitele kůru a varhaník, které do té doby v katedrále neexistovalo, a posílit tak personálně provoz katedrály v oblasti hudby. Kapitula má zájem rozvíjet hudbu během liturgie, ale také významně rozvinout mezinárodní varhanní festival v katedrále. Další hudební a kulturní život pak bude probíhat vedle katedrály, kde v současnosti Metropolitní kapitula připravuje víceúčelový sál.

  • Mecenáš, kreslíř a kanovník Metropolitní kapituly Jan Rudolf hrabě Špork

    Mecenáš, kreslíř a kanovník Metropolitní kapituly Jan Rudolf hrabě Špork

    Zajímavé kulaté výročí si připomínáme dne 27. března. Uplyne 330 let od narození další výrazné osobnosti mezi kanovníky Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, J. Ex. Jana Rudolfa hraběte Šporka, který byl zároveň pomocným pražským biskupem. Jednalo se o velmi činorodého a schopného duchovního proslulého svojí dobročinností. Do dějin vstoupil především jako kněz, který se významným způsobem zasloužil o kanonizaci svatého Jana Nepomuckého, jednoho z hlavních patronů české země, jehož kult se posléze rozšířil do celého světa. V souvislosti s kanonizací svatého Jana pak byl v naší katedrále postaven jeho stříbrný náhrobek podle návrhu J. Emanuela Fischera z Erlachu a sochy svatého Jana Nepomuckého dnes nalezneme prakticky po celém světě, jedna z nich dokonce střeží slavný Milvijský most v Římě, kterému jsme se věnovali v jednom z předchozích článků.

  • Mezi kanovníky Metropolitní kapituly byli i dodnes známí kronikáři

    Mezi kanovníky Metropolitní kapituly byli i dodnes známí kronikáři

    Dne 18. března jsme vzpomínali na pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, kterého v ten den náš Pán povolal z tohoto světa. Většina z nás na něj ještě velmi dobře pamatuje, vzpomněli jsme na něj proto i při ranní i večerní mši svaté v naší katedrále. Ve stejný den však odešel k Pánu také jeden z významných kanovníků naší kapituly, kronikář a spisovatel Václav Hájek z Libočan, od roku 1544 také probošt kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi. Rok jeho narození není přesně známý, ale víme o něm, že zemřel 18. března 1553 v Praze. I jemu věnujeme v těchto dnech naši vzpomínku a přinášíme několik zajímavostí o jeho životě a působení nejen v naší metropolitní kapitule.

  • Kapli svatého Kříže zdobí pozdně renesanční Milánský kříž

    Kapli svatého Kříže zdobí pozdně renesanční Milánský kříž

    Další zajímavou ukázku sochařského a pasířského zpracování Kristova utrpení Vám přinášíme z kaple, která je svatému Kříži přímo zasvěcena. Tuto kapli nalezneme v chórovém ochozu v těsném sousedství tzv. královské oratoře, které jsme se již věnovali v samostatném článku v loňském roce. Kaple samotná je unikátní svým nepravidelným půdorysem a oknem umístěným mimo její osu. Tato nepravidelnost má však logickou stavebně-historickou příčinu. Matyáš z Arrasu, první stavitel katedrály, zakládal boční kaple na půdorysu části pravidelného osmiúhelníku a jeho kaple tak uzavírá pět stěn. Kaple svatého Kříže však byla postavena v těsném sousedství tehdy ještě stojící románské baziliky s kapitulním domem a zde mistr Matyáš své dílo skončil. Teprve jeho nástupce Petr Parléř se pustil do postupné demolice románského areálu a navázal stavbou dalších kaplí a vysokého chóru. Parléř však kaple zakládal na obdélníkovém nebo čtvercovém půdorysu a právě tato změna vyvolala nutný geometrický zlom, který se projevil právě v kapli svatého Kříže. Nepravidelnou spáru mezi dílem Matyáše z Arrasu a Petra Parléře můžeme vidět vedle okna této kaple, na protější straně chóru katedrály ji nalezneme na stěně Staré sakristie hned vedle pilíře sousední kaple sv. Anny.

Děkujeme, že při návštěvě katedrály respektujete tato základní omezení