Po stopách pražské katedrály ve Věčném městě – IV. díl: hrob Josefa kardinála Berana

Po stopách pražské katedrály ve Věčném městě – IV. díl: hrob Josefa kardinála Berana

V prosinci roku 1993 se kanovníci naší metropolitní kapituly jednomyslně usnesli na iniciaci výzkumu týkajícího se osobního duchovního profilu a činnosti Josefa kardinála Berana, 33. arcibiskupa pražského, činorodého Kristova kněze a pastýře Jeho lidu, proslulého pevným charakterem, mimořádnou statečností, laskavostí a obětavostí. Tento výzkum byl nezbytným předpokladem, aby jednou mohl být prohlášen za svatého. Metropolitní kapitula tak požádala pražského arcibiskupa, aby zprostředkoval potřebný souhlas Kongregace pro záležitosti svatých v Římě. V následujících letech byl zahájen dlouholetý proces, který kontinuálně probíhá do dnešních dní. I během samotném beatifikačním procesu se životem a dílem Josefa kardinála Berana zabývalo několik našich kanovníků, zejména pak jako postulátor blahořečení prof. ThDr. Jan Matějka, Mons. doc. ThDr. Jiří Skoblík nebo ThDr. Jiří Svoboda, JC.D. V roce 2018 pak Služebník Boží Josef kardinál Beran nalezl místo svého posledního odpočinku v naší katedrále v kapli Bartoňů z Dobenína v severní boční lodi, kam bylo jeho tělo přeneseno z místa jeho původního hrobu v bazilice svatého Petra v Římě. Osobnost Josefa kardinála Berana proto naši katedrálu a diecézi také významným způsobem propojuje s Věčným městem a přinášíme Vám o něm IV. díl našeho seriálu.

Josef Beran již jako kněz prokázal mimořádnou statečnost, když byl po atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha zatčen a následně vězněn na pražské Pankráci a v koncentračních táborech Terezín a Dachau. Zde přežil epidemii tyfu, snažil se pomáhat spoluvězňům a zásoboval je jídlem. Arcibiskupem pražským byl jmenován 4. listopadu 1946. Přestože jako jediný pražský arcibiskup v moderních dějinách do té doby nebyl biskupem, nevykonával ani žádnou funkci ve vedení diecéze a na biskupa byl vysvěcen jako pražský diecézní kněz právě až v souvislosti s nastolením na pražský arcibiskupský stolec, stal se jednou z nejvýraznějších osobností pražské arcidiecéze ve 20. století a do dějin vstoupil nejen jako velice schopný a dobrý pastýř, ale také jako nesmírně statečný muž. Neobvyklá volba pražského arcibiskupa z řad pražských diecézních kněží bez dosavadní zkušenosti s řízením jiné diecéze tak paradoxně přinesla Praze mimořádnou a velmi úctyhodnou osobnost a dá-li Pán Bůh, tento arcibiskup jednou může vstoupit i mezi české svaté.

 

Římská hrobka kardinála Berana

 

S koncem II. světové války však jeho perzekuce neskončila. Po roce 1948 čelil dalším útokům ze strany komunistického režimu a následně byl internován. Jeho jmenování kardinálem v roce 1965 znamenalo také definitivní konec jeho působení v Československu. Komunistická moc mu povolila odjezd do Říma za účelem převzetí jmenovacího dekretu a insignií, návrat mu však již nebyl povolen. V Římě tak Josef kardinál Beran strávil zbývající čtyři roky svého života. Také zde pilně pracoval a účastnil se zde II. vatikánského koncilu, kde vystupoval mimo jiné na podporu pronásledovaných kněží. V Římě mimo jiné založil České náboženské středisko Velehrad. Jeho sekretářem a blízkým spolupracovníkem byl po celou dobu jeho pobytu v Římě kněz Jaroslav Škarvada, pozdější probošt naší metropolitní kapituly a světící biskup pražský.

 

Příjezd průvodu s ostatky kardinála Berana k Pražskému hradu

 

Josef kardinál Beran toužil po návratu do vlasti a ve svém testamentu vyjádřil přání, aby byl i v případě smrti jednoho dne převezen zpět domů a pochován v Čechách. Pravděpodobně však netušil, jakou poctu mu prokáže papež Pavel VI. Ten rozhodl, že náš arcibiskup bude pochován v kryptě baziliky svatého Petra v těsné blízkosti apoštolova hrobu, v kapli Madonna della Bocciata, a to mezi hroby papežů Pia XI. a Pia XII. Sám papež Pavel VI. vedl pohřební obřady. Josef Beran se tak stal jediným Čechem a jediným kardinálem pohřbeným mezi papeži, navíc tak blízko svatého apoštola, kterého Kristus nazval „skálou, na níž zbuduje svou církev.“ Jeho hrob se zde nacházel bezmála 50 let. V roce 2018 pak byla rakev s jeho ostatky slavnostně převezena do naší katedrály.

Text: Ing. Ondřej Stříteský  

Foto: Ing. Ondřej Stříteský, Renáta Lucková, Člověk a Víra/Roman Albrecht

Aktuality & články

  • Výročí úmrtí Karla kardinála Kašpara, našeho kanovníka a knížete-arcibiskupa

    Výročí úmrtí Karla kardinála Kašpara, našeho kanovníka a knížete-arcibiskupa

    V krušných letech okupace českých zemí nacistickou Německou říší a v průběhu II. světové války odchází k Pánu velká osobnost naší církve, první československý kardinál, poslední kníže-arcibiskup pražský a někdejší kanovník naší metropolitní kapituly ThDr. JUDr. Karel Kašpar. Výročí jeho smrti si připomínáme dne 21. dubna, zemřel v roce 1941. O měsíc později, o slavnosti svatého Jana Nepomuckého dne 16. května, budeme slavit 155. výročí jeho narození.

  • O filii et filiae, Rex caelestis, Rex gloriae, morte surrexit hódie, Alleluia!

    O filii et filiae, Rex caelestis, Rex gloriae, morte surrexit hódie, Alleluia!

    Každou neděli v 17 hodin se kanovníci naší metropolitní kapituly scházejí v chóru katedrály ke společné modlitbě v podobě slavnostních zpívaných nešpor. Jedním z jejich úkolů je totiž modlit se společně modlitby z liturgie hodin. Tuto takzvanou denní modlitbu církve se podle kanonického práva závazně modlí všichni duchovní, tedy biskupové, kněží a jáhni. Modlí se ji povinně většinou také mniši a mnozí řeholníci. Laici se ji mohou modlit dobrovolně. Některá společenství duchovních však jsou navíc vázána takzvanou chórovou povinností, kdy se modlí liturgii hodin společně v chóru svého kostela. Platí to zejména pro mnichy a mnišky církevních řádů a řeholníky a řeholnice některých kongregací a stejně tak pro kanovníky katedrálních i kolegiátních kapitul, kteří se za tím účelem scházejí ve své katedrále nebo kolegiátním chrámu. Kapituly kanovníků totiž byly svým založením klášterním společenstvím původně dost podobné, teprve postupem času se přetvořily v kolegia biskupů a kněží odlišného charakteru. Společná chórová modlitba jim však zůstala a v katedrálách a kolegiátních chrámech jsou v presbytáři umístěny chórové lavice, ve kterých kanovníci při společné modlitbě zasedají stejně jako mniši v klášterních chrámech.

  • Beránek ovce vykoupil, když muka kříže podstoupil, alleluja!

    Beránek ovce vykoupil, když muka kříže podstoupil, alleluja!

    Slavnostní Zmrtvýchvstání Páně vstupujeme do dalšího a zároveň nejslavnostnějšího období celého liturgického roku vůbec. Kristus, který svou obětí na kříži přemohl pekelné mocnosti a zazářil jako světlo, které rozehnalo temnoty, vstává třetího dne z hrobu. Setkává se s Marií Magdalenou, s apoštoly a svými učedníky. „Nolli me tangere“ – „Nedotýkej se mě, ještě jsem se nevrátil k svému Otci. Běž a pověz bratřím, že odcházím k svému i vašemu Bohu a Otci.“ To byla Jeho první slova k Marii Magdaleně, když ho spatřila po Jeho slavném vzkříšení a poznala v něm našeho Pána. Ještě několikrát se svým učedníkům zjevil, než po čtyřiceti dnech slavně vstoupil na nebesa. Oslavený vzkříšený Kristus je zobrazován jako vítězný král v rudém plášti s ranami na rukou, nohou a v boku, s rozjasněnou tváří a s praporem v ruce.

  • Slavné Kristovo vzkříšení oslaví starobylý chvalozpěv

    Slavné Kristovo vzkříšení oslaví starobylý chvalozpěv

    „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění!“

    Tímto zvoláním k zapálené a požehnané velikonoční svíci u velikonočního ohně, která symbolizuje vzkříšeného Krista, zahájí kněz po setmění procesí k oltáři. Tam budou slaveny obřady z vigilie veliké noci, kdy Kristus rozlomil pouta smrti, vstal z mrtvých, aby se následně ukázal svým učedníkům a po čtyřiceti dnech vstoupil na nebesa jako Král slávy. Veliké a nádherné tajemství této noci, tajemství naší spásy a vykoupení z otroctví hříchu je oslavováno jako světlo, které přináší Kristus a rozhání jím pekelné temnoty, Kristus sám je označován jako to světlo. Takto ho oslavuje i známá velikonoční píseň, zpívaná v českých zemích: „Aleluja! Vstal z mrtvých Kristus oslavený,  tma pekel před ním utíká! Z ran, jež jsou divem zaceleny, vítězná záře proniká!“

  • 15. výročí úmrtí kanovníka a faráře Mons. Miroslava Vágnera

    15. výročí úmrtí kanovníka a faráře Mons. Miroslava Vágnera

    Zelený čtvrtek je zároveň velkou slavností kněží. Ten den totiž náš Pán Ježíš Kristus ustanovil svátost kněžství, když při večeři se svými učedníky pozdvihl chléb a kalich s vínem a řekl: „Toto je moje tělo“ a „Toto je moje krev,“ „Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku!“ Proto se v dopoledních hodinách tradičně setkávají kněží z celé diecéze se svým biskupem v katedrálách, obnovují svůj slib poslušnosti a při slavné mši svaté, které je nazývána Missa chrismatis, jsou posvěceny oleje, užívané při udělování svátostí. I v naší katedrále je pravidelně takováto mše svatá slavena. Letos budeme na Zelený čtvrtek vzpomínat také na jednoho věrného a laskavého Kristova kněze, kanovníka naší pražské metropolitní kapituly a v letech 2001 – 2008 faráře naší katedrály Mons. Miroslava Vágnera. Uplyne totiž přesně 15 let od chvíle, kdy ho náš Pán povolal z tohoto světa. I on se pravidelně účastnil této slavné mše svaté s ostatními kněžími pražské arcidiecéze v naší katedrále a pevně věříme, že pro svou věrnou dlouholetou službu Kristu a Jeho církvi dnes slaví ve společenství Jeho svatých.

  • Velký pátek – hle, jak umírá Spravedlivý!

    Velký pátek – hle, jak umírá Spravedlivý!

    V postní době jsme zvláště intenzivně obraceli naše srdce k našemu Pánu, který se čtyřicet dní postil na poušti a který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž, aby svou smrtí naši smrt přemohl a vykoupil nás pro život věčný. Rozjímali jsme o Kristově smrti při pobožnostech křížové cesty a v našem postním seriálu jsme se seznámili s obrazy Kristova utrpení v naší katedrále. 

Děkujeme, že při návštěvě katedrály respektujete tato základní omezení