Na naše zesnulé kanovníky vzpomínáme i v lednu a únoru nového roku

Na naše zesnulé kanovníky vzpomínáme i v lednu a únoru nového roku

Křesťané na celém světě vzpomínají v modlitbě na své zemřelé předky, vyprošují jim odpuštění hříchů a spásu jejich duše a připomínají si jejich životní příběhy. V rodinách pamatujeme zvláště na naše rodiče, prarodiče a další příbuzné, kteří nás předešli na věčnost. Nejinak je tomu v pražské metropolitní kapitule, jejíž kanovníci tvoří duchovní rodinu spolubratří biskupů a kněží, kteří po staletí pečují o naši katedrálu a její život. Kanovníci konají v naší katedrále slavnostní bohoslužby, scházejí se ke společné modlitbě v chóru a pomáhají arcibiskupovi při správě jeho diecéze. Děje se tak bez přerušení již déle než 1050 let. Za tu dobu naší kapitulou prošlo velké množství biskupů i kněží a mezi nimi mnoho významných osobností českých dějin. Výročí jejich narození a úmrtí bychom si tak mohli připomínat skoro každý den v roce. Modlíme se pravidelně za všechny a v tomto článku bychom rádi připomněli alespoň ty, kteří se významnějším způsobem zapsali do dějin české země i naší místní církve a v úvodu letošního roku si připomínáme jejich výročí.

V polovině ledna uplynulo 645 let od smrti našeho významného probošta, který se později stal druhým pražským arcibiskupem a prvním českým kardinálem vůbec. Jan Očko z Vlašimi pocházel z rodu pánů z Jenštejna a Vlašimi a už od 40. let 14. století se znal a úzce spolupracoval s markrabětem moravským a naším pozdějším slavným císařem a králem Karlem IV. Kanovníkem pražské metropolitní kapituly se stal v roce 1342 a následně získal kanonikáty i v dalších kapitulách, mimo jiné v sousední Královské kolegiátní kapitule u Všech svatých na Pražském hradě, v Mělníku, Vratislavi a v Olomouci. V roce 1351 se stává olomouckým biskupem a v roce 1364 pak nástupcem Arnošta z Pardubic v úřadu arcibiskupa pražského. Historicky prvním českým kardinálem ho jmenoval papež Urban VI. v roce 1378. Téhož roku zemřel císař Karel IV. a arcibiskup se poté zřekl svého úřadu. Jeho nástupcem se stal jeho vlastní synovec Jan z Jenštejna.

 

Busta Jana Očka na triforiu katedrály

 

Po své smrti v roce 1380 byl Jan Očko z Vlašimi pochován ve Vlašimské kapli v naší katedrále, která se nachází přímo naproti stříbrnému náhrobku svatého Jana Nepomuckého v chórovém ochozu. Nalezneme zde jeho sochu z bílého mramoru, ležící na tumbě zhotovené z červeného mramoru. Tento náhrobek vyrobila parléřovská huť. Přízvisko Očko odkazuje na jeho údajnou zrakovou indispozici, která ho přivedla ke zvláštní úctě ke svaté Otýlii. Ta se narodila slepá a podle legendy se jí po jejím křtu vrátil zrak. Scéna křtu svaté Otýlie je jednou z mála dochovaných gotických nástěnných maleb v naší katedrále, nachází se právě ve Vlašimské kapli a Jan Očko z Vlašimi je zobrazen jako nápadně maličká postava u paty křtitelnice, do které je svatá Otýlie ponořena.

O den dříve, 13. ledna, uplynulo 439 let od smrti Jindřicha Scribonia řečeného Píšek z Horšova Týna. Stejně jako Jan Očko z Vlašimi byl proboštem naší kapituly a jako poslední náš kanovník spravoval pražskou arcidiecézi v době 140 let dlouhé sedisvakance. V roce 1421 totiž 7. pražský arcibiskup Konrád z Vechty přijal čtyři artikuly pražské, připojil se tedy na stranu pod obojí a v roce 1425 byl papežem definitivně zbaven úřadu. Následovalo dlouhé období, kdy v Praze nebyl papežem uznaný arcibiskup a až do roku 1561 diecézi spravovali administrátoři, vybíraní většinou z řad kanovníků metropolitní kapituly, která na rozdíl od arcibiskupa zůstala papeži věrná. Odtud pochází také deviza pražské metropolitní kapituly „semper fidelis“ (=“vždy věrná“). Jindřich Scribonius byl znám jako velmi vzdělaný a schopný kněz z Tovaryšstva Ježíšova. Působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách a zpovědník královny Anny Jagellonské. Dočkal se nabídky stát se po dlouhém období sedisvakance prvním pražským arcibiskupem v obnoveném úřadu, ale nabídku ze skromnosti odmítl. Zůstal pak ve službách nového arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice.

Pamatujeme také na kanovníka Jana Rudolfa Šporka, který zemřel před 266 lety dne 21. ledna. Ten byl do naší kapituly instalován v roce 1720 a v roce 1729 byl v Římě vysvěcen na biskupa. Do dějin naší církve se zapsal zejména svým podílem na procesu kanonizace svatého Jana Nepomuckého, českého světce, který je uctíván prakticky po celém světě. Kapitula ho za tím účelem vyslala do Říma už v roce 1722.

V únoru pak vzpomínáme na další zajímavé osobnosti z řad našich kanovníků. Dne 12. února je to probošt Václav Vojtěch svobodný pán z Herites (+12.2.1822), proslulý svojí laskavostí a obětavostí, který byl císařem Josefem II. povýšen do rytířského stavu. Významnou roli pak sehrál při korunovaci císaře Františka II. českým králem. Zvláštní pozornost pak zasluhují kanovníci Antonín Podlaha a Josef Čihák, o kterých si můžete přečíst v následujících článcích.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Člověk a Víra/Alois Vasku

Aktuality & články

  • Výročí úmrtí Karla kardinála Kašpara, našeho kanovníka a knížete-arcibiskupa

    Výročí úmrtí Karla kardinála Kašpara, našeho kanovníka a knížete-arcibiskupa

    V krušných letech okupace českých zemí nacistickou Německou říší a v průběhu II. světové války odchází k Pánu velká osobnost naší církve, první československý kardinál, poslední kníže-arcibiskup pražský a někdejší kanovník naší metropolitní kapituly ThDr. JUDr. Karel Kašpar. Výročí jeho smrti si připomínáme dne 21. dubna, zemřel v roce 1941. O měsíc později, o slavnosti svatého Jana Nepomuckého dne 16. května, budeme slavit 155. výročí jeho narození.

  • O filii et filiae, Rex caelestis, Rex gloriae, morte surrexit hódie, Alleluia!

    O filii et filiae, Rex caelestis, Rex gloriae, morte surrexit hódie, Alleluia!

    Každou neděli v 17 hodin se kanovníci naší metropolitní kapituly scházejí v chóru katedrály ke společné modlitbě v podobě slavnostních zpívaných nešpor. Jedním z jejich úkolů je totiž modlit se společně modlitby z liturgie hodin. Tuto takzvanou denní modlitbu církve se podle kanonického práva závazně modlí všichni duchovní, tedy biskupové, kněží a jáhni. Modlí se ji povinně většinou také mniši a mnozí řeholníci. Laici se ji mohou modlit dobrovolně. Některá společenství duchovních však jsou navíc vázána takzvanou chórovou povinností, kdy se modlí liturgii hodin společně v chóru svého kostela. Platí to zejména pro mnichy a mnišky církevních řádů a řeholníky a řeholnice některých kongregací a stejně tak pro kanovníky katedrálních i kolegiátních kapitul, kteří se za tím účelem scházejí ve své katedrále nebo kolegiátním chrámu. Kapituly kanovníků totiž byly svým založením klášterním společenstvím původně dost podobné, teprve postupem času se přetvořily v kolegia biskupů a kněží odlišného charakteru. Společná chórová modlitba jim však zůstala a v katedrálách a kolegiátních chrámech jsou v presbytáři umístěny chórové lavice, ve kterých kanovníci při společné modlitbě zasedají stejně jako mniši v klášterních chrámech.

  • Beránek ovce vykoupil, když muka kříže podstoupil, alleluja!

    Beránek ovce vykoupil, když muka kříže podstoupil, alleluja!

    Slavnostní Zmrtvýchvstání Páně vstupujeme do dalšího a zároveň nejslavnostnějšího období celého liturgického roku vůbec. Kristus, který svou obětí na kříži přemohl pekelné mocnosti a zazářil jako světlo, které rozehnalo temnoty, vstává třetího dne z hrobu. Setkává se s Marií Magdalenou, s apoštoly a svými učedníky. „Nolli me tangere“ – „Nedotýkej se mě, ještě jsem se nevrátil k svému Otci. Běž a pověz bratřím, že odcházím k svému i vašemu Bohu a Otci.“ To byla Jeho první slova k Marii Magdaleně, když ho spatřila po Jeho slavném vzkříšení a poznala v něm našeho Pána. Ještě několikrát se svým učedníkům zjevil, než po čtyřiceti dnech slavně vstoupil na nebesa. Oslavený vzkříšený Kristus je zobrazován jako vítězný král v rudém plášti s ranami na rukou, nohou a v boku, s rozjasněnou tváří a s praporem v ruce.

  • Slavné Kristovo vzkříšení oslaví starobylý chvalozpěv

    Slavné Kristovo vzkříšení oslaví starobylý chvalozpěv

    „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění!“

    Tímto zvoláním k zapálené a požehnané velikonoční svíci u velikonočního ohně, která symbolizuje vzkříšeného Krista, zahájí kněz po setmění procesí k oltáři. Tam budou slaveny obřady z vigilie veliké noci, kdy Kristus rozlomil pouta smrti, vstal z mrtvých, aby se následně ukázal svým učedníkům a po čtyřiceti dnech vstoupil na nebesa jako Král slávy. Veliké a nádherné tajemství této noci, tajemství naší spásy a vykoupení z otroctví hříchu je oslavováno jako světlo, které přináší Kristus a rozhání jím pekelné temnoty, Kristus sám je označován jako to světlo. Takto ho oslavuje i známá velikonoční píseň, zpívaná v českých zemích: „Aleluja! Vstal z mrtvých Kristus oslavený,  tma pekel před ním utíká! Z ran, jež jsou divem zaceleny, vítězná záře proniká!“

  • 15. výročí úmrtí kanovníka a faráře Mons. Miroslava Vágnera

    15. výročí úmrtí kanovníka a faráře Mons. Miroslava Vágnera

    Zelený čtvrtek je zároveň velkou slavností kněží. Ten den totiž náš Pán Ježíš Kristus ustanovil svátost kněžství, když při večeři se svými učedníky pozdvihl chléb a kalich s vínem a řekl: „Toto je moje tělo“ a „Toto je moje krev,“ „Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku!“ Proto se v dopoledních hodinách tradičně setkávají kněží z celé diecéze se svým biskupem v katedrálách, obnovují svůj slib poslušnosti a při slavné mši svaté, které je nazývána Missa chrismatis, jsou posvěceny oleje, užívané při udělování svátostí. I v naší katedrále je pravidelně takováto mše svatá slavena. Letos budeme na Zelený čtvrtek vzpomínat také na jednoho věrného a laskavého Kristova kněze, kanovníka naší pražské metropolitní kapituly a v letech 2001 – 2008 faráře naší katedrály Mons. Miroslava Vágnera. Uplyne totiž přesně 15 let od chvíle, kdy ho náš Pán povolal z tohoto světa. I on se pravidelně účastnil této slavné mše svaté s ostatními kněžími pražské arcidiecéze v naší katedrále a pevně věříme, že pro svou věrnou dlouholetou službu Kristu a Jeho církvi dnes slaví ve společenství Jeho svatých.

  • Velký pátek – hle, jak umírá Spravedlivý!

    Velký pátek – hle, jak umírá Spravedlivý!

    V postní době jsme zvláště intenzivně obraceli naše srdce k našemu Pánu, který se čtyřicet dní postil na poušti a který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž, aby svou smrtí naši smrt přemohl a vykoupil nás pro život věčný. Rozjímali jsme o Kristově smrti při pobožnostech křížové cesty a v našem postním seriálu jsme se seznámili s obrazy Kristova utrpení v naší katedrále. 

Děkujeme, že při návštěvě katedrály respektujete tato základní omezení