10. 3. 2025

Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.

Toho roku byla katedrála stále ještě ve své nedostavěné podobě, jak ji známe už jen ze starých obrazů a prvních nepříliš kvalitních černobílých fotografiích. Chór byl zastřešen nízkým barokním krovem se třemi věžičkami na hřebeni střechy a v místě, kde nyní barokní Santiniho zábradlí odděluje chór od příčné lodi, stála vysoká zeď, která chór uzavírala a z vnitřní strany k ní přiléhala Wohlmutova hudební kruchta. Novogotické trojlodí a západní průčelí se dvěma věžemi ještě neexistovalo ani na rýsovacích prknech architektů, na jeho místě stála dnes již neexistující renesanční kaple svatého Vojtěcha a rozestavěné barokní pilíře nedokončené Orsiho dostavby ze 17. století, které byly nedlouho poté zbořeny. Na místě dnešního Mockerova novogotického hlavního oltáře stál barokní oltář se stříbrným křížem a velikým zlatě rámovaným retáblem, který můžeme vidět právě ještě na velmi detailně zpracovaném obraze korunovace Ferdinanda V. Ten velmi věrně zachycuje tehdejší podobu interiéru katedrály.

Pohled na katedrálu z Třetího nádvoří Hradu při korunovaci

Celý obřad byl součástí pontifikální mše svaté, slavené pražským arcibiskupem Ondřejem Ankwiczem ze Skarbek-Poslawice, jak ostatně předpokládal samotný korunovační řád českých králů vydaný císařem Karlem IV. Tímto starobylým řádem se řídil i průběh této poslední královské korunovace. Slavnosti předcházelo vyzvánění zvonů a dělové salvy. Král Ferdinand vstoupil do katedrály po červeném koberci v liturgickém průvodu, nad ním byl nesen baldachýn a český herold, oblečený v dalmatice s vyšitým českým lvem na prsou, nesl vytasený meč. Před katedrálou pak král uctil korunovační kříž, který mu předal arcibiskup. Jeho první zastávkou byla kaple svatého Václava. Tam již byly připraveny korunovační klenoty na světcově hrobě, který v té době existoval ještě ve své barokní podobě. U světcova hrobu se král pomodlil a tento okamžik rovněž zachytil malíř. Převlékl se zde z uniformy polního maršála do korunovačních rouch a odebral se opět v liturgickém průvodu k hlavnímu oltáři. Kromě církevních hodnostářů kráčeli v průvodu také zemští úředníci, nesli pozlacený bochník chleba a pozlacený soudek červeného vína a na závěr i samotnou korunu svatého Václava. V průběhu mše svaté pak král složil předepsané přísahy, položil ruce na evangeliář a políbil korunovační kříž. Byl arcibiskupem pomazán posvěcenými oleji, opásal se svatováclavským mečem, oblečen byl do korunovačního pláště s pásem, štolou a manipulem, na prostředník mu byl nasazen korunovační prsten a do rukou vloženo jablko a žezlo. Nejvyšší komoří nasadil králi atlasovou čepičku, arcibiskup požehnal Svatováclavskou korunu a tu mu pak za asistence dvou biskupů a někdejšího nejvyššího purkrabího Českého království Františka Antonína Libštejnského hraběte z Kolovrat vložil na hlavu. Král Ferdinand pak usedl na trůn připravený uprostřed chóru před hlavním oltářem, nad kterým byl z klenby vyvěšen bohatě zdobený baldachýn. Následovalo holdování králi a mše svatá pokračovala dále. Údajně z úcty k českým reformačním tradicím přijal král svátost oltářní pod obojí způsobou. Následoval korunovační banket ve Vladislavském sále Starého královského paláce a pompézní slavnosti spojené s ohňostroji a lidovými veselicemi, kdy z kašen teklo místo vody víno, mezi lid byly vhazovány mince vyražené speciálně k této příležitosti a během velké lidové slavnosti u pražské Invalidovny bylo podáváno zdarma jídlo a pití, přičemž nádobí ozdobené symboly Českého království si lidé mohli nechat na památku.

Detail korunovace Ferdinanda V. s viditelnými stříbrnými relikviáři

Obraz poslední královské korunovace nám přináší mnoho zajímavých poznatků o tehdejší podobě naší katedrály. Barokní oltář již sice z chóru zmizel, ale stříbrné busty českých světců, vystavené na oltářní menze během korunovačního obřadu můžeme dnes vidět na oltáři ve Vlašimské kapli hned naproti stříbrnému náhrobku svatého Jana Nepomuckého. Velké zlacené barokní sochy českých zemských patronů na pilířích arkád v blízkosti hlavního oltáře byly po dostavění katedrály přeneseny do příčné lodi, kde je můžeme také obdivovat dodnes. Arcibiskupská katedra s baldachýnem v severní části chóru se nám již bohužel nedochovala, zachycena je však ještě na řadě černobílých fotografiích. Poblíž klečícího krále přijímajícího českou královskou korunu pak stojí český herold oblečený v dalmatice s vyšitým českým lvem, tzv. tabardu, s kloboukem ozdobeným pery. Tento tabard s českým lvem je dnes vystaven v klenotnici ve vídeňském Hofburgu.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Wikimedia, Pražský hrad

Aktuality & články

Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

7. 3. 2025

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

6. 3. 2025

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.
Popeleční středa tento týden otevře postní dobu

27. 2. 2025

Takzvanou Popeleční středou vstupujeme do čtyřicetidenního kajícího období, které předchází slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Podle jeho trvání se tato doba v latině nazývá Quadragesima, zatímco v českém jazyce je zdůrazněn její kající charakter a nazývá se dobou postní. V liturgickém roce se tak střídají období oslavující nejdůležitější události v dějinách spásy, kterým předchází doba určená ke ztišení, přípravě, očekávání, ale také k vnitřnímu usebrání, posílení svého vztahu k našemu Stvořiteli a Spasiteli prostřednictvím pokání a půstu, neboť i náš Pán Ježíš Kristus se po čtyřicet dní postil na poušti. Zatímco hlavní vánoční slavnost Narození Páně očekáváme po čtyři neděle v takzvané adventní době, přípravné období na velikonoční slavnost Zmrtvýchvstání Páně je delší a trvá šest týdnů. Podobně jako v adventní době z našich chrámů zmizí květinová výzdoba a budou se užívat liturgická roucha v kající fialové barvě.
Příběh vyhnané princezny na Hradě

27. 2. 2025

Dne 21. června 1804 se v naší nedostavěné a stále ještě značně zchátralé katedrále odehrál zvláštní a v té době již ojedinělý pohřební obřad. Jednalo se o dosud vůbec poslední královský pohřeb, který v našem korunovačním chrámu proběhl. Do královské hrobky uprostřed chóru katedrály byla uložena arcivévodkyně Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská, jedna z dcer Marie Terezie, královská princezna česká a uherská, provdaná vévodkyně z Parmy, Piacenzy a Guastally. Členové habsburského rodu v té době již dvě století byli ukládáni k poslednímu odpočinku v kapucínské hrobce ve Vídni, která Habsburkům k tomuto účelu slouží dodnes. Arcivévodkyně Marie Amálie však v Praze strávila poslední roky svého života defacto ve vyhnanství, a to se značně podlomeným zdravím. Do pražské katedrály se s ní nepřijel rozloučit nikdo z její rodiny, zato místní šlechta a obyvatelstvo dorazilo v hojném počtu, aby jí vyjádřilo svoji náklonnost. Naše princezna byla pochována v hnědých šatech, s kloboukem na hlavě, s růžencem a krucifixem v rukou. Její cínový sarkofág je dodnes uložen v zadní části královské hrobky pod Collinovým mauzoleem, v těsném sousedství císařů Karla IV., Rudolfa II. a krále Václava IV. Celý prostor hrobky byl ve 30. letech 20. století zrekonstruován podle návrhu architekta Kamila Roškota a v roce 1935 znovu vysvěcen J. Em. Karlem kardinálem Kašparem, knížetem-arcibiskpem pražským. Ostatky našich panovníků byly uloženy do nových kamenných nebo kovových sarkofágů, pouze císař a král Rudolf II. a arcivévodkyně Marie Amálie nadále odpočívají ve svých původních rakvích.
V katedrále oslavíme výročí translace ostatků svatého Václava

24. 2. 2025

Našeho hlavního zemského patrona, věčného panovníka české země, zakladatele pražské katedrály a našeho svatého knížete Václava si připomínáme každý rok dvakrát, vždy s odstupem šesti měsíců. Zatímco dne 28. září pamatujeme na jeho mučednickou smrt ve Staré Boleslavi, kde se kníže Václav stal obětí bratrovraždy, tato slavnost má na jaře svůj protipól. Dne 4. března totiž slavíme výročí události, která znamenala přijetí našeho knížete Václava mezi svaté. V té době ještě neexistoval kanonizační proces, jak ho známe dnes. Václav se pro svou moudrost, dobrotu a ctnostný křesťanský život těšil pověsti svatosti již krátce po své smrti a svatým se stal ve chvíli, kdy bylo jeho tělo převezeno z původního hrobu ve Staré Boleslavi na Pražský hrad, kde bylo uloženo v jím založené románské rotundě svatého Víta. Pro Václavův hrob byla zbudována jižní apsida rotundy a dnes nad jeho hrobem stojí nádherná Svatováclavská kaple, vybudovaná ve 14. století Petrem Parléřem a do dnešní podoby zrestaurovaná ve 20. století Kamilem Hilbertem. Přenesením ostatků do kostela k úctě oltáře, takzvanou translací, se ještě v 10. století zemřelý stával svatým. Hrob svatého Václava se již bezmála 1100 let nachází stále na stejném místě, na které po celou dobu přicházejí davy poutníků až do dnešních dní.