21. 3. 2025

Mecenáš, kreslíř a kanovník Metropolitní kapituly Jan Rudolf hrabě Špork

Zajímavé kulaté výročí si připomínáme dne 27. března. Uplyne 330 let od narození další výrazné osobnosti mezi kanovníky Metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, J. Ex. Jana Rudolfa hraběte Šporka, který byl zároveň pomocným pražským biskupem. Jednalo se o velmi činorodého a schopného duchovního proslulého svojí dobročinností. Do dějin vstoupil především jako kněz, který se významným způsobem zasloužil o kanonizaci svatého Jana Nepomuckého, jednoho z hlavních patronů české země, jehož kult se posléze rozšířil do celého světa. V souvislosti s kanonizací svatého Jana pak byl v naší katedrále postaven jeho stříbrný náhrobek podle návrhu J. Emanuela Fischera z Erlachu a sochy svatého Jana Nepomuckého dnes nalezneme prakticky po celém světě, jedna z nich dokonce střeží slavný Milvijský most v Římě, kterému jsme se věnovali v jednom z předchozích článků.

Původní erb Šporků

Hrabě Špork byl nejmladším synem svých rodičů Ferdinanda Ladislava hraběte Šporka a Apolonie hraběnky Vratislavové z Mitrovic a jako takový byl předurčen ke kněžství. Jeho působení potvrdilo, že byl ke kněžství skutečně povolán. Úspěšně studoval v Praze i v Římě, kde se naučil výborně italštině a získal doktorát teologie a kanonického práva.

Po návratu do Prahy usiloval o členství právě v metropolitní kapitule a nabídl jí, že zafinancuje zřízení nového kanonikátu. Kapitula o nabídku hraběte Šporka jevila zájem, požadovala však, aby se nechal vysvětit na kněze, byl totiž pouze jáhnem. Po řadě jednání mezi hrabětem Šporkem, kapitulou a arcibiskupem se nakonec stal kanovníkem a na kněze byl vysvěcen v roce 1719. Už o tři roky později byl naší kapitulou vyslán do Říma právě ve věci přípravy kanonizace svatého Jana Nepomuckého. Ten byl svatořečen v březnu 1729, téhož roku byl kanovník Špork v Římě vysvěcen na biskupa samotným papežem Benediktem XIII. Poté se kanovník Špork vrací z Říma do Prahy.

Jako kněz byl také velmi obětavý. Založil nadaci pro vykupování křesťanských zajatců a sám do ní přispěl velkými sumami. Zajímal se také o umění a založil soukromou knihovnu a galerii, řada jeho sbírek se zachovala dodnes v Národní galerii a na Strahově. Kromě členství v naší metropolitní kapitule byl stejně jako Václav Hájek z Libočan proboštem Kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi. Ve stáří trpěl oční chorobou a později oslepl. Přes tuto chorobu však nadále docházel do naší katedrály, kam se nechal vodit a zachoval si radostnou mysl. Po své smrti byl také v katedrále pohřben.

Šporkův palác na vlastnoruční kresbě hraběte Jana Rudolfa

Kanovník Špork proslul také jako zdatný kreslíř. V této oblasti byl samouk a řada jeho kreseb se nedochovala díky nekvalitním materiálům, které používal. Kreslil portréty rodinných příslušníků, ale i svůj palác v Panské ulici.

Jako potomek významného severoněmeckého šlechtického rodu Šporků zdědil také několik nemovitostí. Patřilo mu mj. panství Heřmanův Městec a po svém dědečkovi, generálu Janu Šporkovi, zdědil menší palác v Panské ulici č. 8, který užíval a kde shromáždil svoje výše zmíněné sbírky a knihovnu. Tento původně renesanční a barokně přestavěný palác by už dnes kanovník Špork nepoznal. V roce 1930 byl výrazně přestavěn do moderní budovy a dnes zde nalezneme pasáž Černá růže s orientačním číslem 4.

Na našeho kanovníka Jana Rudolfa vzpomínáme s vděčností a na přímluvu svatého Jana Nepomuckého mu vyprošujeme odpuštění hříchů, spásu duše a život věčný!

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Zvláštní cesta deskového relikviáře z Trevíru až do Prahy. Trevírský plenář a jeho osudy

27. 3. 2025

V seriálu článků o katedrále a pražském pobytu panovníků ve výslužbě jsme vzpomenuli na několik osobností královské krve, které přišly o trůn prožily na Pražském hradě závěr svého života. Zatímco našeho císaře a krále Ferdinanda V. Dobrotivého sesadil z trůnu revoluční rok 1848, parmská vévodkyně Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská a francouzský král Karel X. Bourbonský přišli na Pražský hrad v důsledku revolučních událostí ve Francii. Velká francouzská revoluce a následné tažení Napoleona Bonaparte do Itálie vyhnaly z Parmy naši královskou princeznu Marii Amálii, pozdější Červencová revoluce v roce 1830 pak sesadila z francouzského trůnu Karla X., švagra její popravené sestry, francouzské královny Marie Antoinetty. Oba prožili na Pražském hradě několik let a na oba nám zůstaly v naší katedrále památky. Velká francouzská revoluce, která devastovala sakrální památky ve Francii i na územích okupovaných francouzskou republikánskou armádou, však do naší katedrály poslala ještě jeden zajímavý artefakt, jehož cesta do Prahy je dodnes zahalená tajemstvím a jako zázrakem unikl zkáze. Jedná se o nádherný relikviář, který je součástí Svatovítského pokladu a jeho kopii můžeme vidět na retáblu oltáře v kapli svaté Anny. Podle místa jeho původu ho nazýváme Trevírským plenářem.
Ve čtvrtek uplynulo 140 let od úmrtí Bedřicha kardinála Schwarzenberga

27. 3. 2025

Včera, tedy ve stejný den, kdy si připomínáme kulaté výročí narození kanovníka Jan Rudolfa hraběte Šporka, vzpomínáme pro změnu také kulaté výročí úmrtí další výrazné osobnosti spojené s naší katedrálou, 27. pražského arcibiskupa Bedřicha Jana Josefa Celestyna kardinála knížete ze Schwarzenbergu, jednoho z hlavních hybatelů dostavby naší katedrály ve II. polovině 19. století. Toho náš Pán povolal z tohoto světa přesně před 140 lety, dne 27. března 1885.
Vyjádření Metropolitní kapituly u sv. Víta k šířeným pomluvám a nepravdám týkajícím se obsazení pozice varhaníka v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha

27. 3. 2025

Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze se rozhodla v roce 2023 vytvořit nové pracovní místo Zástupce ředitele kůru a varhaník, které do té doby v katedrále neexistovalo, a posílit tak personálně provoz katedrály v oblasti hudby. Kapitula má zájem rozvíjet hudbu během liturgie, ale také významně rozvinout mezinárodní varhanní festival v katedrále. Další hudební a kulturní život pak bude probíhat vedle katedrály, kde v současnosti Metropolitní kapitula připravuje víceúčelový sál.
Mezi kanovníky Metropolitní kapituly byli i dodnes známí kronikáři

21. 3. 2025

Dne 18. března jsme vzpomínali na pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, kterého v ten den náš Pán povolal z tohoto světa. Většina z nás na něj ještě velmi dobře pamatuje, vzpomněli jsme na něj proto i při ranní i večerní mši svaté v naší katedrále. Ve stejný den však odešel k Pánu také jeden z významných kanovníků naší kapituly, kronikář a spisovatel Václav Hájek z Libočan, od roku 1544 také probošt kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi. Rok jeho narození není přesně známý, ale víme o něm, že zemřel 18. března 1553 v Praze. I jemu věnujeme v těchto dnech naši vzpomínku a přinášíme několik zajímavostí o jeho životě a působení nejen v naší metropolitní kapitule.
Kapli svatého Kříže zdobí pozdně renesanční Milánský kříž

21. 3. 2025

Další zajímavou ukázku sochařského a pasířského zpracování Kristova utrpení Vám přinášíme z kaple, která je svatému Kříži přímo zasvěcena. Tuto kapli nalezneme v chórovém ochozu v těsném sousedství tzv. královské oratoře, které jsme se již věnovali v samostatném článku v loňském roce. Kaple samotná je unikátní svým nepravidelným půdorysem a oknem umístěným mimo její osu. Tato nepravidelnost má však logickou stavebně-historickou příčinu. Matyáš z Arrasu, první stavitel katedrály, zakládal boční kaple na půdorysu části pravidelného osmiúhelníku a jeho kaple tak uzavírá pět stěn. Kaple svatého Kříže však byla postavena v těsném sousedství tehdy ještě stojící románské baziliky s kapitulním domem a zde mistr Matyáš své dílo skončil. Teprve jeho nástupce Petr Parléř se pustil do postupné demolice románského areálu a navázal stavbou dalších kaplí a vysokého chóru. Parléř však kaple zakládal na obdélníkovém nebo čtvercovém půdorysu a právě tato změna vyvolala nutný geometrický zlom, který se projevil právě v kapli svatého Kříže. Nepravidelnou spáru mezi dílem Matyáše z Arrasu a Petra Parléře můžeme vidět vedle okna této kaple, na protější straně chóru katedrály ji nalezneme na stěně Staré sakristie hned vedle pilíře sousední kaple sv. Anny.
Poslední český král žil skoro 30 let na královském Pražském hradě

20. 3. 2025

Dvanáct poměrně klidných let panování posledního korunovaného českého krále a císaře rakouského Ferdinanda V. přerušily revoluční události roku 1848. Ferdinand V. na nátlak okolí dne 2. prosince toho roku abdikoval a předal žezlo svému synovci, osmnáctiletému Františkovi Josefovi I. Stalo se tak v Arcibiskupském paláci v Olomouci. Svůj státnický důchod pak Ferdinand trávil na Pražském hradě, kde pro něj bylo upraveno jedno křídlo Nového královského paláce na II. nádvoří. Z Prahy často odjížděl na zámky v Ploskovicích a v Zákupech. Ačkoliv ho od narození provázely vážné zdravotní problémy, které mu znemožnily samostatně vykonávat vládu, dožil se na svou dobu úctyhodného věku 82 let a jako panovník ve výslužbě obýval Pražský hrad celých 27 let.