3. 1. 2025

Vánoční doba v kostelích nekončí. I v katedrále oslavíme slavnost Zjevení Páně

Oznamujeme

Ačkoliv v ulicích a obchodech se vánoční výzdoba objevuje již v průběhu měsíce listopadu a krátce po Štědrém dnu opět mizí, Slavností Narození Páně dne 25. prosince vánoční doba ve skutečnosti teprve začíná. Zároveň se zdaleka neomezuje na I. a II. svátek vánoční zapsaný v občanském kalendáři, ale obsahuje řadu dalších svátků a slavností s vazbou na narození našeho spasitele Ježíše Krista. Den po samotné slavnosti jeho narození jsme si připomínali prvního křesťanského mučedníka a jáhna svatého Štěpána, následoval svátek svatého Jana a svátek Mláďátek betlémských, malých chlapců, které podle Matoušova evangelia nechal zavraždit král Herodes Veliký po narození Ježíše, neboť se chtěl právě narozeného židovského krále zbavit. Poté jsme v neděli oslavili svátek Svaté rodiny – Marie, Josefa a Ježíše. Osm dní po Narození Páně slavíme slavnost Matky Boží Panny Marie, která připadá na Nový rok a završujeme jí takzvaný Oktáv Narození Páně. Ani jím však vánoční doba nekončí. Před sebou máme ještě slavnost Zjevení Páně, svátek Křtu Páně a až 2. února oslavíme svátek Uvedení Páně do chrámu, který sice již liturgicky nespadá do vánoční doby, navazuje však časově také na slavnost Narození Páně a v katedrále a v mnoha dalších pražských kostelích dle staré tradice zůstává až do tohoto dne vystaven betlém.

Zjevení Páně, které oslavíme v pondělí 6. ledna, připomíná událost, kdy do Betléma přišli mudrci vyslaní králem Herodem, aby se poklonili narozenému králi, jak popisuje svatý evangelista Matouš. Král Herodes byl zprávou o narození Ježíše velmi rozrušen, protože se obával, že ho připraví o trůn. Proto vyslal mudrce, aby v Betlémě dítě našli a důkladně se na něj vyptali, aby se i on mu mohl přijít poklonit. Ve skutečnosti však měl úmysl Ježíše zabít. Mudrci vedení hvězdou na obloze přišli do Betléma a když uviděli Ježíše, padli na kolena, klaněli se mu a obětovali mu dary náležející králi: Zlato, kadidlo a myrhu. Mudrcům pak pozdější tradice přiřkla označení Tři Králové a jako králové bývají po celá staletí zobrazováni. Jedná se o velmi známou událost spojenou s vánočními událostmi, kterou však budeme slavit teprve nyní a při večerní bohoslužbě v katedrále bude požehnáno kadidlo, voda a křída, kterou si na dveře svých příbytků jako každý rok napíšeme tříkrálové požehnaní „K + M + B + 2025.“ Tradice přiřkla těmto písmenům původ v počátečních písmenech jmen Tří Králů, ve skutečnosti se však jedná spíše o zápis věty „Christus mansionem benedicat“ – tj. „Ať Kristus požehná tento příbytek.“ Vzhledem k zápisu na dveřní křídla nebo zárubně má tento výklad i své opodstatnění.

Středověká malba klanění Tří králů

V katedrále nalezneme nejméně dvě umělecká díla, která událost příchodu mudrců do Betléma připomínají. O jednom z nich jsme již pojednali v článku o kapli sv. Ondřeje v listopadu. Veliký a nádherně zpracovaný oltář této kaple s antependiem a retáblem z bílého mramoru zhotovil německý sochař Wilhelm Theodor Achtermann, velmi zbožný umělec, který své dílo považoval za „modlitbu, bohoslužbu a povolání od Boha.“ Ne náhodou se proto dostal až do Říma, kde se připojil ke skupině malířů zvaných Nazaréni. Reliéfy na tomto oltáři zhotovil z Carrarského mramoru a právě v dolní části retáblu nalezneme nádherně provedenou scénu Klanění Tří králů. V detailu jej vidíte na úvodní fotografii tohoto článku.

Druhý obraz znázorňující Pannu Marii s Ježíšem na klíně, kterému se klaní Tři králové, je podstatně starší. Jedná se o jednu z mála dochovaných původních gotických maleb v nejstarší části naší katedrály, vybudované již jejím prvním stavitelem Matyášem z Arrasu. Scénu Klanění Tří Králů si můžeme prohlédnout nejlépe od hrobu svatého Víta v samotném závěru chórového ochozu při pohledu na protější stěnu tzv. Saské kaple, někdy nazývané také Šternberská nebo Ostatková. K Panně Marii s Ježíškem na klíně přicházejí tři muži odění v královských pláštích, dva z nich mají na hlavách zlaté koruny a přinášejí narozenému králi Židů dary v podobě zlata, kadidla a myrhy. Malba je provedena olejovými barvami přímo na kamenné kvádry. Autor není znám, dle použitých technologií mohl malbu zhotovit Mistr Theodorik působící na hradě Karlštejně, někdy je připisována Mistru třeboňského oltáře. Jedná se tak o středověké dílo mimořádné hodnoty. Malba byla v 17. století zamalována řadou velkých znaků a později dokonce překryta omítkou. Znovu byla objevena v roce 1873 při opravách klenby a naposledy restaurována v roce 2015 malířem a restaurátorem Janem Živným.

Text i foto: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Putování po katedrále připomene výročí úmrtí Miloslava kardinála Vlka

13. 3. 2025

V březnu nás zavede náš cyklus Putování po katedrále opět do Nové arcibiskupské kaple. Dne 18. března zde vzpomeneme na 35. pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, kterého náš Pán povolal z tohoto světa po těžké nemoci v roce 2017. V arcibiskupské hrobce pod touto kaplí pak kardinál Vlk nalezl místo svého posledního odpočinku vedle svých předchůdců a vedle našeho kapitulního děkana Msgre. ThDr. Antonína Podlahy.
Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

10. 3. 2025

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.
Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

7. 3. 2025

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

6. 3. 2025

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.
Popeleční středa tento týden otevře postní dobu

27. 2. 2025

Takzvanou Popeleční středou vstupujeme do čtyřicetidenního kajícího období, které předchází slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Podle jeho trvání se tato doba v latině nazývá Quadragesima, zatímco v českém jazyce je zdůrazněn její kající charakter a nazývá se dobou postní. V liturgickém roce se tak střídají období oslavující nejdůležitější události v dějinách spásy, kterým předchází doba určená ke ztišení, přípravě, očekávání, ale také k vnitřnímu usebrání, posílení svého vztahu k našemu Stvořiteli a Spasiteli prostřednictvím pokání a půstu, neboť i náš Pán Ježíš Kristus se po čtyřicet dní postil na poušti. Zatímco hlavní vánoční slavnost Narození Páně očekáváme po čtyři neděle v takzvané adventní době, přípravné období na velikonoční slavnost Zmrtvýchvstání Páně je delší a trvá šest týdnů. Podobně jako v adventní době z našich chrámů zmizí květinová výzdoba a budou se užívat liturgická roucha v kající fialové barvě.