27. 1. 2025

Čtyřicet dní Ježíšova dětství a obrazy madony v pražské katedrále – II. díl

Na východní stěnu Staré sakristie v nejstarší části naší katedrály navazuje kaple svaté Anny, založená ještě prvním stavitelem chrámu Matyášem z Arrasu. O kapli jsme již přinesli obsáhlý článek v našem cyklu Putování po katedrále. Nyní se budeme soustředit na opravdu pozoruhodný a starobylý obraz Matky Boží nesoucí narozeného Pána Ježíše. Kromě úctyhodného stáří a mimořádně kvalitního zpracování je zvláštní tím, že se jedná defacto o nezaměnitelnou součást naší katedrály. Obraz byl totiž s největší pravděpodobností vyhotoven nákladem jednoho z kanovníků naší metropolitní kapituly, který byl sám na tomto obraze namalován klečící v modlitbě před impozantním zjevením madony.

Kanovník je oblečen do chórového oděvu v zimní variantě, tj. s kožešinovou mozzettou přes ramena, Panna Maria pak do jednoduše řaseného modrého pláště, korunována dvěma anděly zlatou královskou korunou, stojící na zlatém půlměsíci, zašlapávající hada symbolizujícího ďábla, obklopená mandorlou. Impozantní výraz celého obrazu podtrhuje jeho zlaté pozadí. Pozoruhodná je rovněž ústřední postava samotného Ježíška, který drží v ruce stejně jako jeho matka jablíčko symbolizující ovoce vykoupení. Tělo Ježíška je zobrazeno, jako by již bylo pokryto ranami z bičování a utrpení, předcházejícího jeho vykupitelské smrti na kříži. Obraz pochází z doby kolem roku 1600, ale byl pravděpodobně zhotoven jako historizující replika na základě ještě mnohem staršího obrazu z poloviny 15. století.

Obraz Matky Boží v kapli sv. Anny

Další pozoruhodné ztvárnění Bohorodičky nalezneme přímo v centrální nice retáblu hlavního oltáře v chóru katedrály. Její socha tam však byla umístěna druhotně po dokončení restaurátorských prací v minulém desetiletí a je podstatně starší než oltář samotný. Dříve stála na kamenné konzole v chórovém ochozu poblíž hrobu svatého Jana Nepomuckého.

Socha Panny Marie v nice retáblu hlavního oltáře

Současný novogotický oltář nahradil jeho předchozí řešení s monumentálním barokním retáblem, který můžeme vidět v největší podrobnosti na obraze poslední české královské korunovace. Ta se v naší katedrále odehrála v roce 1836 a korunu svatého Václava přijal z rukou arcibiskupa Ondřeje Ankwicze král Ferdinand V. Během puristických zásahů do interiéru katedrály v 19. století byly její barokní úpravy často odstraňovány nebo alespoň umisťovány do pozadí. První architekt obnovy a dostavby chrámu Josef Ondřej Kranner tak rozpracoval návrh nového hlavního oltáře, který byl koncipován v přísném slohu gotickém. Vzniklo více variant, upravených Krannerovým nástupcem Josefem Mockerem. Ten také nakonec dílo realizoval. Původním záměrem Krannera i Mockera však bylo umístit do niky uprostřed jeho retáblu velký kříž a kaplička nad ním, která je přístupná po dvouramenném schodišti, byla určena pro vystavování monstrance s Nejsvětější svátostí. S tím počítají dochované kresby obou architektů. Kříž však byl později umístěn právě do kapličky na vrcholu oltářního retáblu a dolní nika byla uzavřena deskou potaženou červeným suknem s erbem metropolitní kapituly. Ta byla během posledních restaurátorských prací odstraněna a od té doby je v nice umístěna socha Panny Marie s Ježíškem, která je dílem českého mistra z první poloviny 16. století a jedná se pozdně gotickou polychromovanou dřevořezbu. Umístění madony do středu hlavního oltáře katedrály připomíná celé její zasvěcení, které je dle nápisu z roku 1396, vtesaného do gotické pamětní desky umístěné na pilíři věže vedle jižní portálové předsíně Zlaté brány „Navštívení Panny Marie a svatých Václava, Víta, Vojtěcha, Zikmunda a jiných patronů českých.“

Text i foto: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Putování po katedrále připomene výročí úmrtí Miloslava kardinála Vlka

13. 3. 2025

V březnu nás zavede náš cyklus Putování po katedrále opět do Nové arcibiskupské kaple. Dne 18. března zde vzpomeneme na 35. pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, kterého náš Pán povolal z tohoto světa po těžké nemoci v roce 2017. V arcibiskupské hrobce pod touto kaplí pak kardinál Vlk nalezl místo svého posledního odpočinku vedle svých předchůdců a vedle našeho kapitulního děkana Msgre. ThDr. Antonína Podlahy.
Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

10. 3. 2025

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.
Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

7. 3. 2025

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

6. 3. 2025

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.
Popeleční středa tento týden otevře postní dobu

27. 2. 2025

Takzvanou Popeleční středou vstupujeme do čtyřicetidenního kajícího období, které předchází slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Podle jeho trvání se tato doba v latině nazývá Quadragesima, zatímco v českém jazyce je zdůrazněn její kající charakter a nazývá se dobou postní. V liturgickém roce se tak střídají období oslavující nejdůležitější události v dějinách spásy, kterým předchází doba určená ke ztišení, přípravě, očekávání, ale také k vnitřnímu usebrání, posílení svého vztahu k našemu Stvořiteli a Spasiteli prostřednictvím pokání a půstu, neboť i náš Pán Ježíš Kristus se po čtyřicet dní postil na poušti. Zatímco hlavní vánoční slavnost Narození Páně očekáváme po čtyři neděle v takzvané adventní době, přípravné období na velikonoční slavnost Zmrtvýchvstání Páně je delší a trvá šest týdnů. Podobně jako v adventní době z našich chrámů zmizí květinová výzdoba a budou se užívat liturgická roucha v kající fialové barvě.