14. 10. 2024

Ferdinand I. zachránil katedrálu a pořídil zvon Zikmund

Architektura & umění

Velkému požáru Prahy v roce 1541, který devastujícím způsobem zasáhl i naši katedrálu, padly za oběť také všechny naše zvony. Jak uvedl očitý svědek této události, náš kanovník a známý kronikář Václav Hájek z Libočan, „…krov také na věži kostelní, kterýž byl šindelný, když se zapálil, velmi vzhůru hořel a oheň padal dolů na podlahy mezi zvony a odtud se všecky hranice, na kterýchž zvonové viseli, zapálily, a tak hořelo pomalu, až všecko dříví, kteréž vnitř bylo, shořelo a zvonové se všickni ztloukli a rozpustili a ty všecky hlavně uhle i zvonovina všechna slila se a zůstala na sklepě, tu v veliké věži nad kaplau páně Zajícovau, v kteréž jest hrob Zbyňka, arcibiskupa někdy pražského…“ Na nové zvony však katedrála nečekala ani deset let. Velkou zásluhu na tom má náš císař a král Ferdinand I., jehož 460. výročí úmrtí jsme si připomněli v letošním roce a který v našem chrámu nalezl také místo svého posledního odpočinku.

Již v roce 1548 byl na náklady Ferdinanda I. zhotoven dosud největší a patrně nejznámější zvon v zemích Koruny české, pojmenovaný Zikmund. Je zavěšen ve Velké jižní věži katedrály v samostatném podlaží a nalezneme ho za velkou pozlacenou mříží, zatímco zbývajících šest zvonů visí o patro výše mezi ciferníky věžních hodin. Zvon odlil zvonař, puškař a kovolijec Tomáš Jaroš z Brna, na kterého odkazuje tabulka na jižní straně zvonu s nápisem „THOMAS IAROSCH BRVNENSIS AVXILIO DIVINO ME FVDIT“ (= „Tomáš Jaroš z Brna mě s pomocí Boží odlil“). Jeho dílo můžeme obdivovat také v blízké královské zahradě u letohrádku královny Anny, kde zhotovil rovněž na zakázku Ferdinanda I. bronzovou fontánu, zhotovenou podle návrhu italského sochaře Francesca Terzia.

Hmotnost zvonu byla dosud pouze hrubě odhadnuta, střízlivější odhady hovoří o 14, jiné dokonce až o 16,5 tunách. Není divu, že uvést tento zvon do pohybu vyžaduje značné úsilí. Obsluhují ho čtyři zvoníci u provazů a další dva musí uvést do pohybu jeho srdce. Mohutný a hluboký tón tohoto zvonu nelze s ostatními zvony zaměnit, slyšet ho můžeme také jen při významnějších církevních slavnostech.

Císaře a krále Ferdinanda a jeho ženu Annu Jagellonskou připomínají reliéfy na východní a západní straně zvonu. Na západní straně nalezneme císařskou orlici na štítě neseném dvěma gryfy, na východní straně pak pod ukřižovaným Kristem klečí po pravé straně král Ferdinand a po levé straně královna Anna. Oba jsou oděni v dobových pláštích, za nimi kráčející geniové, nesoucí královské koruny Svaté říše římské a Českého království. Nad oba reliéfy jsou pak umístěny velké tabule s donátorskými nápisy v latině, které v překladu zní „Jasný a nepřemožený císař, pan Ferdinand, římský, uherský a český král, následník trůnu španělského, arcivévoda rakouský atd. tento zvon zaplatil k nápravě a spáse své duše a jasné Anny královny manželky své, milované dcery milovaného Vladislava jednou krále uherského a českého. Ať Bohu nejlepšímu největší čest a slávu ve všem“ a „Léta Páně 1548 k chvále Boha Všemohoucího a blažené Panny rodičky Pána našeho Ježíše Krista a také svatým Víta, Václava, Vojtěcha, Zikmunda, Prokopa a Ludmily, patronů pražského kostela.“

Za pozornost stojí také reliéfy na severní straně zvonu, kde nalezneme znak naší metropolitní kapituly, kruhový reliéf Nejsvětější Trojice, nápadně podobný jejímu pozdějšímu zobrazení v závěru vysokého chóru na velké vitráži Maxe Švabinského. Na jižní straně pak je vyobrazena událost Zvěstování Páně, kde archanděl Gabriel navštěvuje Pannu Marii a oznamuje jí, že se stane matkou Spasitele. Jak Nejsvětější Trojici, tak Zvěstování Páně vyhotovil Tomáš Jaroš podle starších obrazů slavného renesančního malíře Albrechta Dürera, které jen mírně pozměnil.

Několik desítek let však zvon visel na provizorní konstrukci poblíž kostela Všech Svatých, kde podle dobových záznamů setrvával ještě v roce 1567. První zmínka o jeho zavěšení na věži pochází až z roku 1581.

Text i foto: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Putování po katedrále připomene výročí úmrtí Miloslava kardinála Vlka

13. 3. 2025

V březnu nás zavede náš cyklus Putování po katedrále opět do Nové arcibiskupské kaple. Dne 18. března zde vzpomeneme na 35. pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, kterého náš Pán povolal z tohoto světa po těžké nemoci v roce 2017. V arcibiskupské hrobce pod touto kaplí pak kardinál Vlk nalezl místo svého posledního odpočinku vedle svých předchůdců a vedle našeho kapitulního děkana Msgre. ThDr. Antonína Podlahy.
Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

10. 3. 2025

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.
Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

7. 3. 2025

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

6. 3. 2025

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.
Popeleční středa tento týden otevře postní dobu

27. 2. 2025

Takzvanou Popeleční středou vstupujeme do čtyřicetidenního kajícího období, které předchází slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Podle jeho trvání se tato doba v latině nazývá Quadragesima, zatímco v českém jazyce je zdůrazněn její kající charakter a nazývá se dobou postní. V liturgickém roce se tak střídají období oslavující nejdůležitější události v dějinách spásy, kterým předchází doba určená ke ztišení, přípravě, očekávání, ale také k vnitřnímu usebrání, posílení svého vztahu k našemu Stvořiteli a Spasiteli prostřednictvím pokání a půstu, neboť i náš Pán Ježíš Kristus se po čtyřicet dní postil na poušti. Zatímco hlavní vánoční slavnost Narození Páně očekáváme po čtyři neděle v takzvané adventní době, přípravné období na velikonoční slavnost Zmrtvýchvstání Páně je delší a trvá šest týdnů. Podobně jako v adventní době z našich chrámů zmizí květinová výzdoba a budou se užívat liturgická roucha v kající fialové barvě.