15. 11. 2024

Katedrála slaví 680 let od položení základního kamene

Při slavnostní mši svaté ve středu 20. listopadu v 18 hodin si připomeneme kulaté výročí 680 let od položení základního kamene naší katedrály. Jedná se o jeden z významných milníků v jejích dějinách, paradoxně však nikoliv o její počátek. V tento den byl totiž položen základní kámen až ke stavbě současného gotického dómu, který postupně nahradil starší biskupský kostel – románskou baziliku, zasvěcenou rovněž svatému Vítu. Úplně první pražskou katedrálou však byla již románská rotunda, vystavěná v místě západní části dnešního chóru a příčné lodi již knížetem Václavem v I. polovině 10. století. Ten v rotundě uložil ostatek jejího hlavního patrona svatého Víta, který mu daroval saský vévoda a východofranský král Jindřich Ptáčník. Nejpozději od roku 971 pak při kostele sv. Víta působí kolegium kněží, ze kterého posléze vznikla naše kapitula a v roce 973 se rotunda stala sídelním kostelem pražského biskupa, tedy katedrálou. V době položení základního kamene třetí a současné budovy, které si připomeneme, tak Praha již bezmála 400 let katedrálu svatého Víta měla.

Výstavba nového gotického chrámu úzce souvisela s povýšením pražského biskupství na arcibiskusptví. V den položení základního kamene zároveň přebírá první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic insignii svého nového úřadu, tzv. pallium. Jedná se o pruh látky vkládaný arcibiskupům na ramena, který je utkaný z vlny získané z beránků chovaných v cisterciáckém klášteře Tre fontane jižně od Říma. Tam byl podle tradice popraven svatý apoštol Pavel.

Vznik pražského arcibiskupství byl opravdu významným milníkem v dějinách Českého království, které se tak vyvázalo ze závislosti na arcibiskupství v Mohuči. Na pražského arcibiskupa přešlo právo korunovat české krále a nároky na pražskou katedrálu jakožto metropolitní chrám významně vzrostly. Přesto se však uvažovalo o stavbě nového reprezentativního kostela již dříve. Dochovala se například listina krále Jana Lucemburského již z 23. října 1341, dle které král daroval katedrální kapitule výnosy ze všech stříbrných dolů v Čechách za účelem výstavby nového kostela a zřízení a výzdobu náhrobků sv. Víta a sv. Vojtěcha.

Základní kámen byl položen ještě za života Jana Lucemburského, slavnosti se ale účastnil i jeho syn a následník Karel, který je se založením a výstavbou současné gotické katedrály nejvíce spojován, a to plným právem. O výstavbu a výzdobu nového kostela se velmi zajímal, významným způsobem ji podporoval a v době jeho vlády se podařilo vystavět věnec kaplí, chórový ochoz, opěrný systém a podstatnou část chóru. V tomto úsilí však pochopitelně nebyl sám.

Stavebníkem kostela byla po celou dobu metropolitní kapitula, jejíž kanovníci stavbu řídili. Prvním ředitelem stavby se stal Bušek Linhartův, po něm následoval Mikuláš Holubec a od roku 1355 pak patrně nejvýznamnější z nich, Beneš Krabice z Weitmile. Po něm stavbu řídil kanovník Ondřej Kotlík a nakonec Václav z Radče. Pak již stavbu na delší čas přerušila husitská revoluce. Opukové busty těchto kanovníků nalezneme na vnitřním triforiu v chóru katedrály.

Prvním stavitelem katedrály se stal mistr Matyáš z Arrasu, v té době již starší a zkušený architekt, který do Prahy přišel z Avignonu. Jeho prvními úkoly bylo vypracovat plány pro první část stavby, založit a vybavit stavební huť a zajistit pracovní síly. Stavba se patrně naplno rozeběhla až v roce 1345. Matyáš z Arrasu vedl stavbu až do své smrti v roce 1352. Do té doby se mu podařilo vybudovat věnec kaplí a chórový ochoz s arkádami ve východní části chóru. Stěny kaplí se staly základem vnějšího opěrného systému, který začal budovat společně s vysokým chórem až jeho nástupce Petr Parléř.

První fáze výstavby katedrály

V první fázi výstavby vyrůstala nová gotická katedrála vedle románské baziliky, která zůstávala dlouhou dobu nedotčena. Také liturgický provoz se pravděpodobně do nové stavby přesunoval ze staré baziliky pozvolna. Kanovník Beneš Krabice z Weitmile nechal do nového kostela přemístit ostatky pražských biskupů, v kaplích nové katedrály byly vybudovány také náhrobky přemyslovských knížat a králů a postupně uložena jejich těla. S postupující výstavbou pak Petr Parléř započal s demolicí románské baziliky a kapitulního domu při její severní stěně, ze kterých se dodnes dochovala řada fragmentů. Nad hrobem svatého Václava pak Parléř vystavěl Svatováclavskou kapli, aniž by původní světcův hrob přemístil. Zakladatel pražské katedrály svatý Václav tak již bezmála 1100 let odpočívá na stále stejném místě. Stavba středověké části dómu skončila právě v úrovni západních stěn kaplí sv. Václava a sv. Zikmunda a rozestavěna byla Velká jižní věž.

Druhá fáze výstavby katedrály

Výstavbu následně zkomplikovaly a posléze zastavily husitské války. Díky mnoha dalším neštěstím a dějinným okolnostem se chrám definitivně podařilo dostavět a vysvětit až v roce 1929, 1000 let po smrti jeho zakladatele sv. Václava. O dalších etapách výstavby pražské katedrály se dočtete v následujících článcích, které pro Vás připravujeme.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Putování po katedrále připomene výročí úmrtí Miloslava kardinála Vlka

13. 3. 2025

V březnu nás zavede náš cyklus Putování po katedrále opět do Nové arcibiskupské kaple. Dne 18. března zde vzpomeneme na 35. pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, kterého náš Pán povolal z tohoto světa po těžké nemoci v roce 2017. V arcibiskupské hrobce pod touto kaplí pak kardinál Vlk nalezl místo svého posledního odpočinku vedle svých předchůdců a vedle našeho kapitulního děkana Msgre. ThDr. Antonína Podlahy.
Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

10. 3. 2025

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.
Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

7. 3. 2025

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

6. 3. 2025

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.
Popeleční středa tento týden otevře postní dobu

27. 2. 2025

Takzvanou Popeleční středou vstupujeme do čtyřicetidenního kajícího období, které předchází slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Podle jeho trvání se tato doba v latině nazývá Quadragesima, zatímco v českém jazyce je zdůrazněn její kající charakter a nazývá se dobou postní. V liturgickém roce se tak střídají období oslavující nejdůležitější události v dějinách spásy, kterým předchází doba určená ke ztišení, přípravě, očekávání, ale také k vnitřnímu usebrání, posílení svého vztahu k našemu Stvořiteli a Spasiteli prostřednictvím pokání a půstu, neboť i náš Pán Ježíš Kristus se po čtyřicet dní postil na poušti. Zatímco hlavní vánoční slavnost Narození Páně očekáváme po čtyři neděle v takzvané adventní době, přípravné období na velikonoční slavnost Zmrtvýchvstání Páně je delší a trvá šest týdnů. Podobně jako v adventní době z našich chrámů zmizí květinová výzdoba a budou se užívat liturgická roucha v kající fialové barvě.