4. 2. 2025

Na naše zesnulé kanovníky vzpomínáme i v lednu a únoru nového roku

Křesťané na celém světě vzpomínají v modlitbě na své zemřelé předky, vyprošují jim odpuštění hříchů a spásu jejich duše a připomínají si jejich životní příběhy. V rodinách pamatujeme zvláště na naše rodiče, prarodiče a další příbuzné, kteří nás předešli na věčnost. Nejinak je tomu v pražské metropolitní kapitule, jejíž kanovníci tvoří duchovní rodinu spolubratří biskupů a kněží, kteří po staletí pečují o naši katedrálu a její život. Kanovníci konají v naší katedrále slavnostní bohoslužby, scházejí se ke společné modlitbě v chóru a pomáhají arcibiskupovi při správě jeho diecéze. Děje se tak bez přerušení již déle než 1050 let. Za tu dobu naší kapitulou prošlo velké množství biskupů i kněží a mezi nimi mnoho významných osobností českých dějin. Výročí jejich narození a úmrtí bychom si tak mohli připomínat skoro každý den v roce. Modlíme se pravidelně za všechny a v tomto článku bychom rádi připomněli alespoň ty, kteří se významnějším způsobem zapsali do dějin české země i naší místní církve a v úvodu letošního roku si připomínáme jejich výročí.

V polovině ledna uplynulo 645 let od smrti našeho významného probošta, který se později stal druhým pražským arcibiskupem a prvním českým kardinálem vůbec. Jan Očko z Vlašimi pocházel z rodu pánů z Jenštejna a Vlašimi a už od 40. let 14. století se znal a úzce spolupracoval s markrabětem moravským a naším pozdějším slavným císařem a králem Karlem IV. Kanovníkem pražské metropolitní kapituly se stal v roce 1342 a následně získal kanonikáty i v dalších kapitulách, mimo jiné v sousední Královské kolegiátní kapitule u Všech svatých na Pražském hradě, v Mělníku, Vratislavi a v Olomouci. V roce 1351 se stává olomouckým biskupem a v roce 1364 pak nástupcem Arnošta z Pardubic v úřadu arcibiskupa pražského. Historicky prvním českým kardinálem ho jmenoval papež Urban VI. v roce 1378. Téhož roku zemřel císař Karel IV. a arcibiskup se poté zřekl svého úřadu. Jeho nástupcem se stal jeho vlastní synovec Jan z Jenštejna.

Busta Jana Očka na triforiu katedrály

Po své smrti v roce 1380 byl Jan Očko z Vlašimi pochován ve Vlašimské kapli v naší katedrále, která se nachází přímo naproti stříbrnému náhrobku svatého Jana Nepomuckého v chórovém ochozu. Nalezneme zde jeho sochu z bílého mramoru, ležící na tumbě zhotovené z červeného mramoru. Tento náhrobek vyrobila parléřovská huť. Přízvisko Očko odkazuje na jeho údajnou zrakovou indispozici, která ho přivedla ke zvláštní úctě ke svaté Otýlii. Ta se narodila slepá a podle legendy se jí po jejím křtu vrátil zrak. Scéna křtu svaté Otýlie je jednou z mála dochovaných gotických nástěnných maleb v naší katedrále, nachází se právě ve Vlašimské kapli a Jan Očko z Vlašimi je zobrazen jako nápadně maličká postava u paty křtitelnice, do které je svatá Otýlie ponořena.

O den dříve, 13. ledna, uplynulo 439 let od smrti Jindřicha Scribonia řečeného Píšek z Horšova Týna. Stejně jako Jan Očko z Vlašimi byl proboštem naší kapituly a jako poslední náš kanovník spravoval pražskou arcidiecézi v době 140 let dlouhé sedisvakance. V roce 1421 totiž 7. pražský arcibiskup Konrád z Vechty přijal čtyři artikuly pražské, připojil se tedy na stranu pod obojí a v roce 1425 byl papežem definitivně zbaven úřadu. Následovalo dlouhé období, kdy v Praze nebyl papežem uznaný arcibiskup a až do roku 1561 diecézi spravovali administrátoři, vybíraní většinou z řad kanovníků metropolitní kapituly, která na rozdíl od arcibiskupa zůstala papeži věrná. Odtud pochází také deviza pražské metropolitní kapituly „semper fidelis“ (=“vždy věrná“). Jindřich Scribonius byl znám jako velmi vzdělaný a schopný kněz z Tovaryšstva Ježíšova. Působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách a zpovědník královny Anny Jagellonské. Dočkal se nabídky stát se po dlouhém období sedisvakance prvním pražským arcibiskupem v obnoveném úřadu, ale nabídku ze skromnosti odmítl. Zůstal pak ve službách nového arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice.

Pamatujeme také na kanovníka Jana Rudolfa Šporka, který zemřel před 266 lety dne 21. ledna. Ten byl do naší kapituly instalován v roce 1720 a v roce 1729 byl v Římě vysvěcen na biskupa. Do dějin naší církve se zapsal zejména svým podílem na procesu kanonizace svatého Jana Nepomuckého, českého světce, který je uctíván prakticky po celém světě. Kapitula ho za tím účelem vyslala do Říma už v roce 1722.

V únoru pak vzpomínáme na další zajímavé osobnosti z řad našich kanovníků. Dne 12. února je to probošt Václav Vojtěch svobodný pán z Herites (+12.2.1822), proslulý svojí laskavostí a obětavostí, který byl císařem Josefem II. povýšen do rytířského stavu. Významnou roli pak sehrál při korunovaci císaře Františka II. českým králem. Zvláštní pozornost pak zasluhují kanovníci Antonín Podlaha a Josef Čihák, o kterých si můžete přečíst v následujících článcích.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Člověk a Víra/Alois Vasku

Aktuality & články

Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

10. 3. 2025

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.
Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

7. 3. 2025

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

6. 3. 2025

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.
Popeleční středa tento týden otevře postní dobu

27. 2. 2025

Takzvanou Popeleční středou vstupujeme do čtyřicetidenního kajícího období, které předchází slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Podle jeho trvání se tato doba v latině nazývá Quadragesima, zatímco v českém jazyce je zdůrazněn její kající charakter a nazývá se dobou postní. V liturgickém roce se tak střídají období oslavující nejdůležitější události v dějinách spásy, kterým předchází doba určená ke ztišení, přípravě, očekávání, ale také k vnitřnímu usebrání, posílení svého vztahu k našemu Stvořiteli a Spasiteli prostřednictvím pokání a půstu, neboť i náš Pán Ježíš Kristus se po čtyřicet dní postil na poušti. Zatímco hlavní vánoční slavnost Narození Páně očekáváme po čtyři neděle v takzvané adventní době, přípravné období na velikonoční slavnost Zmrtvýchvstání Páně je delší a trvá šest týdnů. Podobně jako v adventní době z našich chrámů zmizí květinová výzdoba a budou se užívat liturgická roucha v kající fialové barvě.
Příběh vyhnané princezny na Hradě

27. 2. 2025

Dne 21. června 1804 se v naší nedostavěné a stále ještě značně zchátralé katedrále odehrál zvláštní a v té době již ojedinělý pohřební obřad. Jednalo se o dosud vůbec poslední královský pohřeb, který v našem korunovačním chrámu proběhl. Do královské hrobky uprostřed chóru katedrály byla uložena arcivévodkyně Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská, jedna z dcer Marie Terezie, královská princezna česká a uherská, provdaná vévodkyně z Parmy, Piacenzy a Guastally. Členové habsburského rodu v té době již dvě století byli ukládáni k poslednímu odpočinku v kapucínské hrobce ve Vídni, která Habsburkům k tomuto účelu slouží dodnes. Arcivévodkyně Marie Amálie však v Praze strávila poslední roky svého života defacto ve vyhnanství, a to se značně podlomeným zdravím. Do pražské katedrály se s ní nepřijel rozloučit nikdo z její rodiny, zato místní šlechta a obyvatelstvo dorazilo v hojném počtu, aby jí vyjádřilo svoji náklonnost. Naše princezna byla pochována v hnědých šatech, s kloboukem na hlavě, s růžencem a krucifixem v rukou. Její cínový sarkofág je dodnes uložen v zadní části královské hrobky pod Collinovým mauzoleem, v těsném sousedství císařů Karla IV., Rudolfa II. a krále Václava IV. Celý prostor hrobky byl ve 30. letech 20. století zrekonstruován podle návrhu architekta Kamila Roškota a v roce 1935 znovu vysvěcen J. Em. Karlem kardinálem Kašparem, knížetem-arcibiskpem pražským. Ostatky našich panovníků byly uloženy do nových kamenných nebo kovových sarkofágů, pouze císař a král Rudolf II. a arcivévodkyně Marie Amálie nadále odpočívají ve svých původních rakvích.