27. 1. 2025

Po stopách pražské katedrály ve Věčném městě – V. díl: útěk arcibiskupa Jana z Jenštejna

Josef kardinál Beran nebyl prvním pražským arcibiskupem, který musel opustit Prahu a odebral se do samotného srdce církve. Již ve středověku se Řím stal azylovým městem pro 3. arcibiskupa pražského Jana z Jenštejna, který v Čechách rovněž upadl v nemilost u státní moci. Jeho spory s králem Václavem IV. vyústily v mučednickou smrt jeho generálního vikáře Jana z Pomuku, který se na začátku 18. století po svém svatořečení stal jedním z našich hlavních zemských patronů.

Jan z Jenštejna ve Věčném městě žil a zemřel, na rozdíl od svého nástupce Josefa kardinála Berana je v Římě s největší pravděpodobností pochován dodnes. V římském kostele svaté Praxedy je totiž dodnes dochován jeho náhrobní kámen. Není však zcela jisté, zda se zde jeho ostatky dochovaly.

Římský náhrobek Jana z Jenštejna

Spory arcibiskupa s králem měly složitější pozadí. Po prodělané těžké nemoci se z původně světsky zaměřeného duchovního, přítele a blízkého spolupracovníka krále stal velmi zbožný a asketický člověk. Do jeho vztahu s králem zasáhlo také papežské schizma, kdy arcibiskup zastával odlišné postoje v zahraniční politice než král. Spory s králem se začaly vyhrocovat i v majetkových věcech, arcibiskup byl dokonce zatčen a král nechal vyplenit arcibiskupské statky. Král se snažil narušovat arcibiskupovy pravomoci a chtěl ho donutit k abdikaci. Po smrti opata benediktinského kláštera v Kladrubech Racka se Václav IV. rozhodl vytvořit z Kladrub nové biskupství, aby tak dále omezil postavení pražského arcibiskupa. Tento záměr mu ale překazil generální vikář Jan z Pomuku, který krále předběhl a jmenoval v Kladrubech nového opata Olena. Podle mnohých historiků se právě tato událost stala hlavní příčinou, proč byl Jan Nepomucký zatčen, umučen a jeho tělo vhozeno do Vltavy.

Po bezprecedentním zásahu proti svému generálnímu vikáři a jeho umučení však Jan z Jenštejna nezískal podporu papeže a dostával se do čím dál větší izolace. Roku 1396 vysvětil na biskupa svého synovce a kanovníka naší kapituly Olbrama ze Škvorce, který se posléze stal jeho nástupcem v úřadu pražského arcibiskupa. Jan z Jenštejna abdikoval a odcestoval do Říma.

O vyhrocených sporech s králem svědčí mimo jiné dochované dopisy, které zároveň dokládají zvláštní povahu krále Václava IV., který trpěl závislostí na alkoholu. Jeden ze zvacích dopisů z roku 1393 zněl takto: „Ty, arcibiskupe, vrať mi roudnický hrad i jiné mé hrady a kliď se z mé české země. Jestliže se o cokoli pokusíš proti mně nebo mým lidem, hodlám tě utopit a rozepře odstranit. Přijeď do Prahy!“

V Římě byl sice roku 1397 jmenován titulárním patriarchou alexandrijským, nicméně žil zde v ústranní bez jakéhokoliv vlivu. Podobně jako Josef kardinál Beran zde po čtyřech letech pobytu v roce 1400 umírá.

Bazilika svaté Praxedy, kde arcibiskup Jan z Jenštejna nalezl místo svého posledního odpočinku, stojí na pahorku Esquilin v sousedství papežské arcibaziliky Santa Maria Maggiore (Panny Marie Sněžné), jedné ze čtyř bazilik maior v Římě, mezi jejíž kanovníky patřil i pozdější probošt naší metropolitní kapituly Jaroslav Škarvada. Založena byla již po roce 780 papežem Hadriánem I. Je vyzdobena mnoha raně křesťanských mozaikami. Dochoval se zde náhrobní kámen Jana z Jenštejna, který je nyní postaven na výšku při stěně kostela. Původně ležící postava pražského arcibiskupa s polštářkem pod hlavou a zavřenýma očima tak nyní stojí. V horních rozích náhrobního kamene jsou umístěny erby pánů z Jenštejna a Vlašimi, tvořené štítem se dvěma supími hlavami. Stejné nalezneme také v naší katedrále ve Vlašimské kapli nad hrobem arcibiskupa a kardinála Jana Očka z Vlašimi, který byl strýcem Jana z Jenštejna, středočeská obec Jenštejn tento erb dodnes užívá jako svůj obecní znak. Latinský nápis po obvodu náhrobního kamene označuje místo hrobu „Jana, patriarchy alexandrijského, kdysi třetího arcibiskupa pražského.“

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Putování po katedrále připomene výročí úmrtí Miloslava kardinála Vlka

13. 3. 2025

V březnu nás zavede náš cyklus Putování po katedrále opět do Nové arcibiskupské kaple. Dne 18. března zde vzpomeneme na 35. pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, kterého náš Pán povolal z tohoto světa po těžké nemoci v roce 2017. V arcibiskupské hrobce pod touto kaplí pak kardinál Vlk nalezl místo svého posledního odpočinku vedle svých předchůdců a vedle našeho kapitulního děkana Msgre. ThDr. Antonína Podlahy.
Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

10. 3. 2025

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.
Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

7. 3. 2025

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

6. 3. 2025

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.
Popeleční středa tento týden otevře postní dobu

27. 2. 2025

Takzvanou Popeleční středou vstupujeme do čtyřicetidenního kajícího období, které předchází slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Podle jeho trvání se tato doba v latině nazývá Quadragesima, zatímco v českém jazyce je zdůrazněn její kající charakter a nazývá se dobou postní. V liturgickém roce se tak střídají období oslavující nejdůležitější události v dějinách spásy, kterým předchází doba určená ke ztišení, přípravě, očekávání, ale také k vnitřnímu usebrání, posílení svého vztahu k našemu Stvořiteli a Spasiteli prostřednictvím pokání a půstu, neboť i náš Pán Ježíš Kristus se po čtyřicet dní postil na poušti. Zatímco hlavní vánoční slavnost Narození Páně očekáváme po čtyři neděle v takzvané adventní době, přípravné období na velikonoční slavnost Zmrtvýchvstání Páně je delší a trvá šest týdnů. Podobně jako v adventní době z našich chrámů zmizí květinová výzdoba a budou se užívat liturgická roucha v kající fialové barvě.