6. 3. 2025

Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.

Monstrance Karla X.

Král Karel X. byl v roce 1830 na trůnu nahrazen vůbec posledním francouzským králem Ludvíkem Filipem Orleánským, který již vládl jako občanský „král Francouzů.“ Král Karel byl donucen opustit Francii a pobýval na více místech v exilu. V roce 1833 přijal pozvání rakouského císaře a českého krále Františka I. a usadil se na opuštěném Pražském hradě, kde s rodinou setrval až do roku 1835. Posléze musel Pražský hrad opustit, protože ten se začal připravovat na nadcházející korunovaci Ferdinanda V. českým králem, která proběhla o rok později a byla tak poslední českou královskou korunovací vůbec.

Karel X.

Poskytnutí azylu sesazenému francouzskému králi však nebyla jednoduchá záležitost. Náš císař a král František pro něj patrně nezvolil Pražský hrad náhodou. Nacházel se totiž v úctyhodné vzdálenosti od Vídně. I v Praze musel být Karel X. policejně hlídán, přijíždělo sem mnoho francouzských emigrantů usilujících o Karlův návrat na trůn. Král Karel však byl v Praze velmi spokojen a byl připraven zde zůstat natrvalo. Zatímco ostatní členové královské rodiny opouštěli Pražský hrad jen zřídka a žili zde v ústranní, král pravidelně vyjížděl na hony, a to někdy i třikrát týdně.

Není bez zajímavosti, že právě francouzská královská rodina přivedla do Prahy významného vědce a paleontologa Joachima Barrandeho, který byl vychovatelem jeho vnuka Jindřicha. S králem a jeho rodinou přesídlil nejprve do Edinburghu a nakonec právě do Prahy, kde bydlel na Malé Straně a věnoval se výzkumu. V Praze zůstal i po odchodu královské rodiny.

Z Prahy odcházel král Karel s rodinou nedobrovolně a roztrpčen. Přesunuli se nejprve do Teplic a nakonec do Gorizie. Tam se král v roce 1836 nakazil cholerou a zemřel. Pochován byl ve františkánském klášteře v Nové Gorici v dnešním Slovinsku. Pro odpor francouzské vlády se nikdy neuskutečnil plánovaný přesun jeho ostatků do baziliky Saint-Denis, tradičního pohřebiště francouzských králů.

Hrob Karla X. v Gorici

Pražský hrad však po odchodu francouzského krále Karla X. nezůstal opuštěn dlouho. Hned následující rok zažil pompézní slávu v podobě poslední české královské korunovace, kdy rakouský císař Ferdinand V. přijal v naší katedrále Svatováclavskou korunu z rukou pražského arcibiskupa Ondřeje Ankwicze ze Skarbek-Poslawice. Za dalších 12 let tento mocnář abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. a uchýlil se právě na Pražský hrad, kde prožil více než čtvrt století ve výslužbě a podpořil zde i opravu a dostavbu naší katedrály. O jeho korunovaci v katedrále i o jeho pozdějším pražském pobytu se dočtete v dalším článku tohoto seriálu.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

10. 3. 2025

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.
Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

7. 3. 2025

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Popeleční středa tento týden otevře postní dobu

27. 2. 2025

Takzvanou Popeleční středou vstupujeme do čtyřicetidenního kajícího období, které předchází slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Podle jeho trvání se tato doba v latině nazývá Quadragesima, zatímco v českém jazyce je zdůrazněn její kající charakter a nazývá se dobou postní. V liturgickém roce se tak střídají období oslavující nejdůležitější události v dějinách spásy, kterým předchází doba určená ke ztišení, přípravě, očekávání, ale také k vnitřnímu usebrání, posílení svého vztahu k našemu Stvořiteli a Spasiteli prostřednictvím pokání a půstu, neboť i náš Pán Ježíš Kristus se po čtyřicet dní postil na poušti. Zatímco hlavní vánoční slavnost Narození Páně očekáváme po čtyři neděle v takzvané adventní době, přípravné období na velikonoční slavnost Zmrtvýchvstání Páně je delší a trvá šest týdnů. Podobně jako v adventní době z našich chrámů zmizí květinová výzdoba a budou se užívat liturgická roucha v kající fialové barvě.
Příběh vyhnané princezny na Hradě

27. 2. 2025

Dne 21. června 1804 se v naší nedostavěné a stále ještě značně zchátralé katedrále odehrál zvláštní a v té době již ojedinělý pohřební obřad. Jednalo se o dosud vůbec poslední královský pohřeb, který v našem korunovačním chrámu proběhl. Do královské hrobky uprostřed chóru katedrály byla uložena arcivévodkyně Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská, jedna z dcer Marie Terezie, královská princezna česká a uherská, provdaná vévodkyně z Parmy, Piacenzy a Guastally. Členové habsburského rodu v té době již dvě století byli ukládáni k poslednímu odpočinku v kapucínské hrobce ve Vídni, která Habsburkům k tomuto účelu slouží dodnes. Arcivévodkyně Marie Amálie však v Praze strávila poslední roky svého života defacto ve vyhnanství, a to se značně podlomeným zdravím. Do pražské katedrály se s ní nepřijel rozloučit nikdo z její rodiny, zato místní šlechta a obyvatelstvo dorazilo v hojném počtu, aby jí vyjádřilo svoji náklonnost. Naše princezna byla pochována v hnědých šatech, s kloboukem na hlavě, s růžencem a krucifixem v rukou. Její cínový sarkofág je dodnes uložen v zadní části královské hrobky pod Collinovým mauzoleem, v těsném sousedství císařů Karla IV., Rudolfa II. a krále Václava IV. Celý prostor hrobky byl ve 30. letech 20. století zrekonstruován podle návrhu architekta Kamila Roškota a v roce 1935 znovu vysvěcen J. Em. Karlem kardinálem Kašparem, knížetem-arcibiskpem pražským. Ostatky našich panovníků byly uloženy do nových kamenných nebo kovových sarkofágů, pouze císař a král Rudolf II. a arcivévodkyně Marie Amálie nadále odpočívají ve svých původních rakvích.
V katedrále oslavíme výročí translace ostatků svatého Václava

24. 2. 2025

Našeho hlavního zemského patrona, věčného panovníka české země, zakladatele pražské katedrály a našeho svatého knížete Václava si připomínáme každý rok dvakrát, vždy s odstupem šesti měsíců. Zatímco dne 28. září pamatujeme na jeho mučednickou smrt ve Staré Boleslavi, kde se kníže Václav stal obětí bratrovraždy, tato slavnost má na jaře svůj protipól. Dne 4. března totiž slavíme výročí události, která znamenala přijetí našeho knížete Václava mezi svaté. V té době ještě neexistoval kanonizační proces, jak ho známe dnes. Václav se pro svou moudrost, dobrotu a ctnostný křesťanský život těšil pověsti svatosti již krátce po své smrti a svatým se stal ve chvíli, kdy bylo jeho tělo převezeno z původního hrobu ve Staré Boleslavi na Pražský hrad, kde bylo uloženo v jím založené románské rotundě svatého Víta. Pro Václavův hrob byla zbudována jižní apsida rotundy a dnes nad jeho hrobem stojí nádherná Svatováclavská kaple, vybudovaná ve 14. století Petrem Parléřem a do dnešní podoby zrestaurovaná ve 20. století Kamilem Hilbertem. Přenesením ostatků do kostela k úctě oltáře, takzvanou translací, se ještě v 10. století zemřelý stával svatým. Hrob svatého Václava se již bezmála 1100 let nachází stále na stejném místě, na které po celou dobu přicházejí davy poutníků až do dnešních dní.