Příběh vyhnané princezny na Hradě

Příběh vyhnané princezny na Hradě

Dne 21. června 1804 se v naší nedostavěné a stále ještě značně zchátralé katedrále odehrál zvláštní a v té době již ojedinělý pohřební obřad. Jednalo se o dosud vůbec poslední královský pohřeb, který v našem korunovačním chrámu proběhl. Do královské hrobky uprostřed chóru katedrály byla uložena arcivévodkyně Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská, jedna z dcer Marie Terezie, královská princezna česká a uherská, provdaná vévodkyně z Parmy, Piacenzy a Guastally. Členové habsburského rodu v té době již dvě století byli ukládáni k poslednímu odpočinku v kapucínské hrobce ve Vídni, která Habsburkům k tomuto účelu slouží dodnes. Arcivévodkyně Marie Amálie však v Praze strávila poslední roky svého života defacto ve vyhnanství, a to se značně podlomeným zdravím. Do pražské katedrály se s ní nepřijel rozloučit nikdo z její rodiny, zato místní šlechta a obyvatelstvo dorazilo v hojném počtu, aby jí vyjádřilo svoji náklonnost. Naše princezna byla pochována v hnědých šatech, s kloboukem na hlavě, s růžencem a krucifixem v rukou. Její cínový sarkofág je dodnes uložen v zadní části královské hrobky pod Collinovým mauzoleem, v těsném sousedství císařů Karla IV., Rudolfa II. a krále Václava IV. Celý prostor hrobky byl ve 30. letech 20. století zrekonstruován podle návrhu architekta Kamila Roškota a v roce 1935 znovu vysvěcen J. Em. Karlem kardinálem Kašparem, knížetem-arcibiskpem pražským. Ostatky našich panovníků byly uloženy do nových kamenných nebo kovových sarkofágů, pouze císař a král Rudolf II. a arcivévodkyně Marie Amálie nadále odpočívají ve svých původních rakvích.

Portrét Marie Amálie

 

Pražský pobyt naší princezny Marie Amálie zakončil její nedlouhý život plný těžkostí, které byly důsledkem sňatkové politiky její matky Marie Terezie. Jako většina jejích sester se musela provdat za muže, kterého jí vybrala matka. Marie Amálie sice zahořela láskou k bavorskému vévodovi Karlovi Zweibrückenskému, toho ale její matka odmítla. Pro svou dceru vybrala v té době perspektivnějšího ženicha, vévodu Ferdinanda Parmského, jehož sestra Isabela byla provdána za jejího nejstaršího syna, budoucího císaře Josefa II. Zatímco Isabela Parmská byla velmi krásná, inteligentní a nadaná mladá dáma, kterou si její ženich okamžitě zamiloval, její bratr Ferdinand bohužel takovým charismatem nadán nebyl. Pro mladou habsburskou arcivévodkyni představoval tento sňatek velké zklamání. Vévoda Ferdinand vstoupil do dějin jako panovník nevalných kvalit a jako prostoduchý a ošklivý člověk velmi hrubého ražení. Své manželky se údajně bál a ve všem jí ustupoval. Ta proto od samého začátku převzala iniciativu a v Parmě postupně začala vládnout sama. Něco takového bylo ale v té době neslýchané a vyvolalo to ostré reakce od příbuzenstva ve Vídni, ale i v Paříži a v Madridu, neboť vévoda Ferdinand byl jako příslušník rodu Bourbonů spřízněn z francouzským i španělským královským rodem. Postupně došlo k takové roztržce mezi Marií Amálií a její matkou a sourozenci, že přes pozdější usmíření již nebylo myslitelné, aby se ještě kdy podívala do Vídně. Svoji matku již nikdy neviděla.  

Po vypuknutí Velké francouzské revoluce zůstalo Parmské vévodství ještě nějakou dobu nezávislé, ale od roku 1796 bylo v důsledku výbojů Napoleona Bonaparte do Itálie okupováno francouzskými vojáky a v roce 1801 se vévoda Ferdinand vzdal vlády. O rok později pak vévoda za záhadných okolností umírá a Marie Amálie musela z Itálie uprchnout. Do rodné Vídně se však vrátit nemohla, i přesto, že její matka i bratří Josef II. a Leopold II. již byli po smrti. Na někdejší roztržku s rodinou se však dosud nezapomnělo, proto nemocná arcivévodkyně odešla se svolením svého synovce, císaře a krále Františka II., právě do Prahy. Tam na ni čekal opuštěný Pražský hrad, který se stal její rezidencí. Dlouho zde však nežila. Zemřela o dva roky později v pouhých 58 letech dne 18. června 1804.

 

Hrobka Marie Amálie

 

Do rodné Vídně se dostalo alespoň její srdce, které bylo vyjmuto z jejího těla a uloženo v samostatné urně v augustiniánském kostele poblíž Hofburgu. Avšak i v naší katedrále, kde byla arcivévodkyně pochována, je doma mezi svými předky. Jako královská princezna česká je arcivévodkyně Marie Amálie přímým potomkem Habsburků, Jagellonců, Lucemburků i Přemyslovců a jako taková je  i pravnučkou svaté Ludmily a knížete Bořivoje, našeho prvního historicky doloženého knížecího páru.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

  • Výročí úmrtí Karla kardinála Kašpara, našeho kanovníka a knížete-arcibiskupa

    Výročí úmrtí Karla kardinála Kašpara, našeho kanovníka a knížete-arcibiskupa

    V krušných letech okupace českých zemí nacistickou Německou říší a v průběhu II. světové války odchází k Pánu velká osobnost naší církve, první československý kardinál, poslední kníže-arcibiskup pražský a někdejší kanovník naší metropolitní kapituly ThDr. JUDr. Karel Kašpar. Výročí jeho smrti si připomínáme dne 21. dubna, zemřel v roce 1941. O měsíc později, o slavnosti svatého Jana Nepomuckého dne 16. května, budeme slavit 155. výročí jeho narození.

  • O filii et filiae, Rex caelestis, Rex gloriae, morte surrexit hódie, Alleluia!

    O filii et filiae, Rex caelestis, Rex gloriae, morte surrexit hódie, Alleluia!

    Každou neděli v 17 hodin se kanovníci naší metropolitní kapituly scházejí v chóru katedrály ke společné modlitbě v podobě slavnostních zpívaných nešpor. Jedním z jejich úkolů je totiž modlit se společně modlitby z liturgie hodin. Tuto takzvanou denní modlitbu církve se podle kanonického práva závazně modlí všichni duchovní, tedy biskupové, kněží a jáhni. Modlí se ji povinně většinou také mniši a mnozí řeholníci. Laici se ji mohou modlit dobrovolně. Některá společenství duchovních však jsou navíc vázána takzvanou chórovou povinností, kdy se modlí liturgii hodin společně v chóru svého kostela. Platí to zejména pro mnichy a mnišky církevních řádů a řeholníky a řeholnice některých kongregací a stejně tak pro kanovníky katedrálních i kolegiátních kapitul, kteří se za tím účelem scházejí ve své katedrále nebo kolegiátním chrámu. Kapituly kanovníků totiž byly svým založením klášterním společenstvím původně dost podobné, teprve postupem času se přetvořily v kolegia biskupů a kněží odlišného charakteru. Společná chórová modlitba jim však zůstala a v katedrálách a kolegiátních chrámech jsou v presbytáři umístěny chórové lavice, ve kterých kanovníci při společné modlitbě zasedají stejně jako mniši v klášterních chrámech.

  • Beránek ovce vykoupil, když muka kříže podstoupil, alleluja!

    Beránek ovce vykoupil, když muka kříže podstoupil, alleluja!

    Slavnostní Zmrtvýchvstání Páně vstupujeme do dalšího a zároveň nejslavnostnějšího období celého liturgického roku vůbec. Kristus, který svou obětí na kříži přemohl pekelné mocnosti a zazářil jako světlo, které rozehnalo temnoty, vstává třetího dne z hrobu. Setkává se s Marií Magdalenou, s apoštoly a svými učedníky. „Nolli me tangere“ – „Nedotýkej se mě, ještě jsem se nevrátil k svému Otci. Běž a pověz bratřím, že odcházím k svému i vašemu Bohu a Otci.“ To byla Jeho první slova k Marii Magdaleně, když ho spatřila po Jeho slavném vzkříšení a poznala v něm našeho Pána. Ještě několikrát se svým učedníkům zjevil, než po čtyřiceti dnech slavně vstoupil na nebesa. Oslavený vzkříšený Kristus je zobrazován jako vítězný král v rudém plášti s ranami na rukou, nohou a v boku, s rozjasněnou tváří a s praporem v ruce.

  • Slavné Kristovo vzkříšení oslaví starobylý chvalozpěv

    Slavné Kristovo vzkříšení oslaví starobylý chvalozpěv

    „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění!“

    Tímto zvoláním k zapálené a požehnané velikonoční svíci u velikonočního ohně, která symbolizuje vzkříšeného Krista, zahájí kněz po setmění procesí k oltáři. Tam budou slaveny obřady z vigilie veliké noci, kdy Kristus rozlomil pouta smrti, vstal z mrtvých, aby se následně ukázal svým učedníkům a po čtyřiceti dnech vstoupil na nebesa jako Král slávy. Veliké a nádherné tajemství této noci, tajemství naší spásy a vykoupení z otroctví hříchu je oslavováno jako světlo, které přináší Kristus a rozhání jím pekelné temnoty, Kristus sám je označován jako to světlo. Takto ho oslavuje i známá velikonoční píseň, zpívaná v českých zemích: „Aleluja! Vstal z mrtvých Kristus oslavený,  tma pekel před ním utíká! Z ran, jež jsou divem zaceleny, vítězná záře proniká!“

  • 15. výročí úmrtí kanovníka a faráře Mons. Miroslava Vágnera

    15. výročí úmrtí kanovníka a faráře Mons. Miroslava Vágnera

    Zelený čtvrtek je zároveň velkou slavností kněží. Ten den totiž náš Pán Ježíš Kristus ustanovil svátost kněžství, když při večeři se svými učedníky pozdvihl chléb a kalich s vínem a řekl: „Toto je moje tělo“ a „Toto je moje krev,“ „Toto je smlouva nová a věčná, to konejte na mou památku!“ Proto se v dopoledních hodinách tradičně setkávají kněží z celé diecéze se svým biskupem v katedrálách, obnovují svůj slib poslušnosti a při slavné mši svaté, které je nazývána Missa chrismatis, jsou posvěceny oleje, užívané při udělování svátostí. I v naší katedrále je pravidelně takováto mše svatá slavena. Letos budeme na Zelený čtvrtek vzpomínat také na jednoho věrného a laskavého Kristova kněze, kanovníka naší pražské metropolitní kapituly a v letech 2001 – 2008 faráře naší katedrály Mons. Miroslava Vágnera. Uplyne totiž přesně 15 let od chvíle, kdy ho náš Pán povolal z tohoto světa. I on se pravidelně účastnil této slavné mše svaté s ostatními kněžími pražské arcidiecéze v naší katedrále a pevně věříme, že pro svou věrnou dlouholetou službu Kristu a Jeho církvi dnes slaví ve společenství Jeho svatých.

  • Velký pátek – hle, jak umírá Spravedlivý!

    Velký pátek – hle, jak umírá Spravedlivý!

    V postní době jsme zvláště intenzivně obraceli naše srdce k našemu Pánu, který se čtyřicet dní postil na poušti a který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž, aby svou smrtí naši smrt přemohl a vykoupil nás pro život věčný. Rozjímali jsme o Kristově smrti při pobožnostech křížové cesty a v našem postním seriálu jsme se seznámili s obrazy Kristova utrpení v naší katedrále. 

Děkujeme, že při návštěvě katedrály respektujete tato základní omezení