13. 3. 2025

Putování po katedrále připomene výročí úmrtí Miloslava kardinála Vlka

V březnu nás zavede náš cyklus Putování po katedrále opět do Nové arcibiskupské kaple. Dne 18. března zde vzpomeneme na 35. pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, kterého náš Pán povolal z tohoto světa po těžké nemoci v roce 2017. V arcibiskupské hrobce pod touto kaplí pak kardinál Vlk nalezl místo svého posledního odpočinku vedle svých předchůdců a vedle našeho kapitulního děkana Msgre. ThDr. Antonína Podlahy.

Miloslav kardinál Vlk při slavení mše svaté v katedrále

Na působení Miloslava kardinála Vlka v úřadu pražského arcibiskupa většina z nás ještě dobře pamatuje, mnoho věřících pražské arcidiecéze přijalo z jeho rukou svátost biřmování a mnoho kněží, kteří dnes v diecézi působí, bylo právě kardinálem Vlkem vysvěceno. Podobně jako František kardinál Schönborn zastával nejprve úřad diecézního biskupa v Českých Budějovicích, odkud přišel do Prahy v roce 1991. Nahradil tak v úřadu Františka kardinála Tomáška, který vstoupil do českých dějin zejména svým veřejným působením během pádu komunistického režimu a stal se tak jednou z nejvýraznější tváří doby, kdy český a slovenský národ znovu nabyly svobody. Převzetí úřadu po tak výrazné osobnosti pouhý rok po Sametové revoluci samo o sobě nebylo jednoduché, nového arcibiskupa navíc čekala náročná práce s postupnou obnovou církevních struktur a jejich fungování v diecézi. Obnovovány a zakládány byly církevní školy i zdravotnická zařízení, mnoho budov bylo v dezolátním stavu a církev v Československu se musela vypořádat s následky všech ran, které jí komunistický režim ve svém úsilí o její zničení uštědřil.

Miloslav Vlk se narodil v roce 1932 v Líšnici u Milevska, studoval na Jirsíkově gymnáziu v Českých Budějovicích a v letech 1955 – 1960 pak byl posluchačem Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde vystudoval obor archivnictví. Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích začal studovat v roce 1964 a v roce 1968 byl vysvěcen na kněze. Nějaký čas pak pracoval jako sekretář českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, od roku 1971 působil v duchovní správě, ale v roce 1978 mu byl odebrán státní souhlas. Téměř do konce komunistického režimu pak nesměl jako kněz veřejně působit, což nesl velmi těžce.

Miloslav kardinál Vlk při poutní mši svaté na Velehrad, rok před svou smrtí v roce 2016

Následujících osm let se Miloslav Vlk živil umýváním oken v Praze a v roce 1986 nastoupil jako archivář ve Státní bance československé, kde pracoval téměř do konce komunistického režimu v Československu.

Státní souhlas mu byl vrácen k 1. lednu 1989 a o rok později byl jmenován 10. biskupem českobudějovickým. V Českých Budějovicích působil jako biskup sice jen krátce, ale podařilo se mu již v roce 1990 založit Biskupské gymnázium J. N. Neumanna. Na jeho práci pak navázal jeho nástupce Antonín Liška, do té doby světící biskup pražský a kanovník naší metropolitní kapituly.

V Praze pak arcibiskup Miloslav Vlk usiloval o obnovu diecéze. Vedle založení řady církevních škol vrátil do Prahy kněžský seminář a v roce 1994 byl jmenován kardinálem. V Římě získal mimořádně významný titulární kostel, a sice baziliku Santa Croce in Gerusaleme. Jedná se o jeden z nejstarších chrámů v Římě, založený již svatou Helenou, matkou císaře Konstantina I. Velikého. Chrám vznikl z velkého sálu původního palácového komplexu, který svatá Helena obývala. Nechala sem umístit velké části Kristova kříže, které měla dle legendy objevit v Jeruzalémě a které jsou v jedné z kaplí baziliky uloženy dodnes. Nachází se zde také část břevna z kříže dobrého lotra a další relikvie související s ukřižováním Pána Ježíše. Miloslav kardinál Vlk tak byl titulárním kardinálem jednoho z nejvýznamnějších kostelů a poutních míst v Římě.

V roce 2005 se pak zúčastnil jediného konkláve, kde uplatnil své hlasovací právo při volbě papeže Benedikta XVI. Toho pak v Praze přivítal na závěr svého působení v úřadu pražského arcibiskupa v roce 2009. Stejně tak byl přítomen druhé a třetí návštěvě papeže Jana Pavla II. v letech 1995 a 1997.

Miloslav kardinál Vlk se dožil věku 84 let. Poslední měsíce jeho života však byly poznamenány utrpením v důsledku vážné nemoci, kterou snášel statečně a připravoval se na setkání s naším Pánem. Při ranní mši svaté ve výroční den jeho úmrtí v Nové arcibiskupské kapli vzpomeneme na jeho život a budeme mu vyprošovat spásu duše, aby ho náš Pán přijal do slávy svých vyvolených.

Text: Ing. Ondřej Stříteský

Foto: Člověk a Víra

Aktuality & články

Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

10. 3. 2025

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.
Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

7. 3. 2025

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

6. 3. 2025

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.
Popeleční středa tento týden otevře postní dobu

27. 2. 2025

Takzvanou Popeleční středou vstupujeme do čtyřicetidenního kajícího období, které předchází slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Podle jeho trvání se tato doba v latině nazývá Quadragesima, zatímco v českém jazyce je zdůrazněn její kající charakter a nazývá se dobou postní. V liturgickém roce se tak střídají období oslavující nejdůležitější události v dějinách spásy, kterým předchází doba určená ke ztišení, přípravě, očekávání, ale také k vnitřnímu usebrání, posílení svého vztahu k našemu Stvořiteli a Spasiteli prostřednictvím pokání a půstu, neboť i náš Pán Ježíš Kristus se po čtyřicet dní postil na poušti. Zatímco hlavní vánoční slavnost Narození Páně očekáváme po čtyři neděle v takzvané adventní době, přípravné období na velikonoční slavnost Zmrtvýchvstání Páně je delší a trvá šest týdnů. Podobně jako v adventní době z našich chrámů zmizí květinová výzdoba a budou se užívat liturgická roucha v kající fialové barvě.
Příběh vyhnané princezny na Hradě

27. 2. 2025

Dne 21. června 1804 se v naší nedostavěné a stále ještě značně zchátralé katedrále odehrál zvláštní a v té době již ojedinělý pohřební obřad. Jednalo se o dosud vůbec poslední královský pohřeb, který v našem korunovačním chrámu proběhl. Do královské hrobky uprostřed chóru katedrály byla uložena arcivévodkyně Marie Amálie Habsbursko-Lotrinská, jedna z dcer Marie Terezie, královská princezna česká a uherská, provdaná vévodkyně z Parmy, Piacenzy a Guastally. Členové habsburského rodu v té době již dvě století byli ukládáni k poslednímu odpočinku v kapucínské hrobce ve Vídni, která Habsburkům k tomuto účelu slouží dodnes. Arcivévodkyně Marie Amálie však v Praze strávila poslední roky svého života defacto ve vyhnanství, a to se značně podlomeným zdravím. Do pražské katedrály se s ní nepřijel rozloučit nikdo z její rodiny, zato místní šlechta a obyvatelstvo dorazilo v hojném počtu, aby jí vyjádřilo svoji náklonnost. Naše princezna byla pochována v hnědých šatech, s kloboukem na hlavě, s růžencem a krucifixem v rukou. Její cínový sarkofág je dodnes uložen v zadní části královské hrobky pod Collinovým mauzoleem, v těsném sousedství císařů Karla IV., Rudolfa II. a krále Václava IV. Celý prostor hrobky byl ve 30. letech 20. století zrekonstruován podle návrhu architekta Kamila Roškota a v roce 1935 znovu vysvěcen J. Em. Karlem kardinálem Kašparem, knížetem-arcibiskpem pražským. Ostatky našich panovníků byly uloženy do nových kamenných nebo kovových sarkofágů, pouze císař a král Rudolf II. a arcivévodkyně Marie Amálie nadále odpočívají ve svých původních rakvích.