11. 9. 2024

V pondělí oslavíme titulární slavnost v kapli svaté Ludmily

Ranní mši svatou v pondělí 16. září o svátku sv. Ludmily oslavíme opět v rámci našeho cyklu Putování katedrálou v další z bočních kaplí. První historicky doložené české kněžně je totiž zasvěcena hned první kaple v jižní boční lodi, postavená během dostavby chrámu ve II. polovině 19. století. Jedná se tak pro změnu o jednu z nejmladších částí naší katedrály, na jejíž výzdobě se podílela řada významných umělců zejména z období první československé republiky, dokončována byla až v 50. letech 20. století.

Významným způsobem se na umělecké výzdobě této kaple podílel mistr Max Švabinský, autor velikých vitrážových oken Klanění Nejsvětější Trojici v závěru vysokého chóru a Posledního soudu v jižní části transeptu. Také vitrážové okno v kapli sv. Ludmily je dílem tohoto významného českého malíře a znázorňuje Seslání Ducha Svatého na apoštoly shromážděné kolem Panny Marie. Celé této scéně dominuje postava Pána Ježíše, umístěná ve vrcholu okna v pětilisté kružbě. Jedná se o první Švabinského vitrážové okno v katedrále, které navrhl již v roce 1933 a bylo osazeno firmou Jana Jaroše v letech 1934 – 1935. Celá vitráž je koncipována jako klasická mozaika, je sestavena z drobných jednobarevných skel osazených do olověného skeletu, nejedná se tak o pouhou malbu na skle.

Vitrážní okno kaple

Kromě vitráže ztvárnil mistr Švabinský také velkou mozaiku na západní stěně kaple, která zobrazuje scénu Křtu Páně v Jordánu. Její návrh dle zadání Jednoty pro dostavbu katedrály ztvárnil Max Švabinský během II. světové války, ale zrealizován byl až v roce 1950. Mozaika nese Švabinského typický rukopis, který můžeme pozorovat zejména na zmíněné vitráží Klanění Nejsvětější Trojici ve vysokém chóru.

Monumentální mozaika křtu Páně v Jordánu

Svaté Ludmile pak jsou v kapli věnována zejména sochařská díla. Na vrcholu retáblu je umístěna bezmála 1 m vysoká socha sv. Ludmily v okamžiku její mučednické smrti, zhotovená z karrarského mramoru v polovině 19. století. jejím autorem je česko-německý sochař Emanuel Max, rytíř Řádu Františka Josefa, známý zejména jako autor sochy maršála Radeckého, umístěné dříve na Malostranském náměstí v Praze.

Socha umírající Ludmily na oltáři kaple

Další drobná sochařská díla ze života sv. Ludmily nalezneme na vstupní zlacené mříži do kaple. Jedná se o drobné bronzové reliéfy, znázorňující některé výjevy, např. jak sv. Ludmila vyučuje svého vnuka a budoucího knížete Václava na Budči. Autorem těchto drobných reliéfů je Jaroslav Horejc. přední představitel stylu art deco v českých zemích. Jeho díla můžeme obdivovat i v jiných částech katedrály, mj. na retáblu oltáře v chórové kapli nebo v exteriéru na mříži uzavírající tzv. Zlatou bránu.

Drobná sochařská výzdoba na mřížoví kaple

Z roku 1933 pak pochází bronzová plastika křtu sv. Ludmily, věnovaná Janem Kaprasem na paměť jeho ženy Ludmily. Pod ní se pak nachází kamenná křtitelnice. Kaple sv. Ludmily je také nazývána kaplí křestní.

Křtitelnice se křtem svaté Ludmily

Večerní mši svatou pak budeme slavit v bazilice sv. Jiří, kde svatá Ludmila nalezla místo svého posledního odpočinku.

Text i foto: Ing. Ondřej Stříteský

Aktuality & články

Putování po katedrále připomene výročí úmrtí Miloslava kardinála Vlka

13. 3. 2025

V březnu nás zavede náš cyklus Putování po katedrále opět do Nové arcibiskupské kaple. Dne 18. března zde vzpomeneme na 35. pražského arcibiskupa Miloslava kardinála Vlka, kterého náš Pán povolal z tohoto světa po těžké nemoci v roce 2017. V arcibiskupské hrobce pod touto kaplí pak kardinál Vlk nalezl místo svého posledního odpočinku vedle svých předchůdců a vedle našeho kapitulního děkana Msgre. ThDr. Antonína Podlahy.
Poslední český král byl v katedrále korunován před téměř 190 lety

10. 3. 2025

Francouzská královská rodina nedobrovolně opustila Pražský hrad v roce 1835, důvodem ale byla příprava katedrály a hradu na jinou královskou slávu, kvůli které bylo potřeba na hradě provést rozsáhlejší opravy. Začátkem března toho roku totiž ve Vídni zemřel císař a král František I. a na trůn nastoupil jeho syn Ferdinand. Pro svůj zdravotní stav sice nebyl schopen samostatné vlády, korunovační obřady ve svých zemích však podstoupil a hned následující rok měl být v naší katedrále korunován právě králem českým. Na trůnu vydržel až do roku 1848, kdy abdikoval ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. Poté se uchýlil právě na Pražský hrad, kde se svojí manželkou žil dalších 27 let. Celou třetí čtvrtinu 19. století tak byl Pražský hrad obydlen skutečným císařem a korunovaným českým králem, který se u obyvatel Prahy těšil patřičné úctě, přestože již nevládl. Jeho životě na Pražském hradě a zásluhách o naši katedrálu se bude věnovat poslední článek tohoto seriálu. Za pozornost stojí ale i samotný korunovační obřad, který se odehrál v naší katedrále dne 7. září 1836 a byl dosud poslední českou královskou korunovací v dějinách.
Výjev Kristova utrpení vévodí nejvytíženější katedrální kapli

7. 3. 2025

Příčnou loď naší katedrály ukončuje v severní části pozoruhodná Wohlmutova hudební kruchta. Ta byla zbudována po požáru Malé Strany a Hradčan, který v roce 1541 naši katedrálu vážně poničil. Kruchtu nechal postavit císař a král Ferdinand I. podle návrhu architekta Bonifáce Wohlmuta, který je také autorem renesanční Míčovny Pražského hradu v Královské zahradě. Kruchta uzavírala západní část chóru nedostavěné katedrály až do roku 1926. Poté byla rozebrána a znovu postavena v severní části příčné lodi. Tím došlo k propojení gotického chóru a novogotického trojlodí a interiér katedrály tak dostal dnešní podobu. V přízemní části kruchty, která původně sloužila jako západní vstup do chrámu, tak vznikl volný prostor. Jeho arkáda byla uzavřena dřevěnými výplněmi. Podle návrhu posledního dómského stavitele zde byla zbudována kaple, ve které je dnes umístěn i hlavní svatostánek katedrály, na jehož přítomnost upozorňuje věčné světlo zavěšené před vstupem. V kapli zvané chórová nebo podkruchetní se dnes také pravidelně od pondělí do soboty slouží ranní mše svaté. Kaple je sama o sobě architektonicky zajímavým a historicky cenným prostorem, kterému se budeme věnovat v některém z dalších článků. Dnes se v rámci postního seriálu zaměříme na zajímavý obraz Kristova utrpení, a sice na část pašijového cyklu zobrazenou na oltáři této kaple.
V postní době pamatujeme na toho, který rozepjal ruce a dal se přibít na kříž

6. 3. 2025

Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“ Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry. V apoštolském vyznání víry říkáme „ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých.“ O Kristovu vítězství nad smrtí a nad naší smrtelností v okamžiku jeho vlastní smrti nám přináší zprávu také evangelium podle Matouše: „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály pukaly, hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“
Předposlední francouzský král bydlel na Pražském hradě

6. 3. 2025

V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“ Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. Červencové revoluce v roce 1830 prožil několik let na Pražském hradě.
Popeleční středa tento týden otevře postní dobu

27. 2. 2025

Takzvanou Popeleční středou vstupujeme do čtyřicetidenního kajícího období, které předchází slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Podle jeho trvání se tato doba v latině nazývá Quadragesima, zatímco v českém jazyce je zdůrazněn její kající charakter a nazývá se dobou postní. V liturgickém roce se tak střídají období oslavující nejdůležitější události v dějinách spásy, kterým předchází doba určená ke ztišení, přípravě, očekávání, ale také k vnitřnímu usebrání, posílení svého vztahu k našemu Stvořiteli a Spasiteli prostřednictvím pokání a půstu, neboť i náš Pán Ježíš Kristus se po čtyřicet dní postil na poušti. Zatímco hlavní vánoční slavnost Narození Páně očekáváme po čtyři neděle v takzvané adventní době, přípravné období na velikonoční slavnost Zmrtvýchvstání Páně je delší a trvá šest týdnů. Podobně jako v adventní době z našich chrámů zmizí květinová výzdoba a budou se užívat liturgická roucha v kající fialové barvě.