Historie a dědictví

První chrám sv. Víta, který měl podobu rotundy, byl založen knížetem Václavem, jenž se stal svatým patronem a nebeským ochráncem národa Čechů a české země. Protože do tohoto prvotního chrámu bylo tělo svatého Václava ze Staré Boleslavi převezeno, získalo toto místo nové posvěcení. I poloha rotundy uprostřed Pražského hradu v blízkosti místa, na němž probíhalo nastolení českých knížat, předurčovala její výjimečné postavení mezi všemi kostely utvářejícího se českého státu. A tak když bylo za knížete Boleslava II. a za spoluúčasti jeho sestry Mlady založeno pražské biskupství, stal se nevelký kostelík sv. Víta biskupským chrámem a tím i středobodem nové české církevní provincie. K posvátné aureóle svatovítské rotundy přispělo, že sem byly přeneseny ostatky druhého pražského biskupa a dalšího z řady českých patronů – sv . Vojtěcha, uloupené českým vojskem v Hnězdně. Původní rotundu sv. Víta nahradila pak bazilika, jejíž budování zahájil v roce 1060 kníže Spytihněv II. (1055-1061).

Kapitula při svatovítském chrámu, která zde působila v těsné blízkosti panovníkova sídla, stala se přirozeně duchovním centrem české země. Z tohoto prostředí vzešlo význačné historické dílo – kronika sepsaná kapitulním děkanem Kosmou († 1125). Ten v ní vytvořil literárně poutavý obraz českých dějin od mytických dob až po léta svého života a položil základy historického vědomí českého národa. Žádný z českých intelektuálů těchto  starých dob neučinil tolik pro upevnění české národní identity. Na tom nic nemění fakt, že Kosmas ve svém vyprávění zahrnul (či vytvořil) četné mýty, které nahradily nedostatek historických faktů.

I v pozdějších dobách byla svatovítská kapitula místem, kde se v podstatné míře dále vytvářelo a formovalo historické vědomí českého společenství, byla jakýmsi centrem národního a zemského patriotismu. Jeho výrazným představitelem se v raném lucemburském období stal i pražský biskup Jan IV. z Dražic.

Tzv. Spytihněvova bazilika, která nahradila svatováclavskou rotundu nevyhovující malými rozměry, stala se místem, kde byla pochována řada českých vladařů a dalších členů panovnického rodu Přemyslovců a Lucemburků. Tím, jak nastolení nového vladaře získalo díky zisku královského titulu a obřadu korunovace a pomazání sakrální obsah, stal se svatovítský chrám místem, kde se odehrával rituál legitimizace panovníkovy moci  „z Boží milosti“.

* * *

Zřízením pražského arcibiskupství, k němuž svolil papež Klement VI.  bulou z 5. května 1344, stala se bazilika sv. Víta chrámem metropolitním. Už několik let před tím se uvažovalo i o tom, že bude zahájena výstavba nové katedrály, u jejíchž počátků stál český král Jan Lucemburský a jeho syn Karel. V jejich přítomnosti obdržel ve staré bazilice sv. Víta při slavné mši první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic palium – odznak své hodnosti a vzápětí poté byl položen základní kámen nové katedrály.

Zatímco většina evropských katedrál byla budována uvnitř měst, katedrála pražská vyrůstala mimo město, vysoko nad ním, uprostřed areálu Pražského hradu, který byl nejen sídlem vladařů, ale i svého druhu posvátným okrskem s několika kostely – byl tu prastarý kostel P. Marie, bazilika sv. Jiří, kde byly uloženy ostatky svaté Ludmily a kostel Všech svatých, při němž Karel Lucemburský zřídil novou kapitulu. Díky poloze na temeni návrší, na němž Pražský hrad leží, zdvihá se gotická katedrála vysoko nad souměstím, jehož ve středověku samostatné části leží po obou březích Vltavy. Od počátku byla bezpochyby zamýšlena jako výrazná dominanta pražské sídelní aglomerace. Navíc byla budována s velkými aspiracemi uměleckými. První mistr, který stál v čele stavby, Matyáš z Arrasu, povolaný Karlem Lucemburským z Avignonu, zprostředkoval do Prahy vzor francouzské katedrální architektury. Ale Matyášův nástupce geniální Petr Parléř dodal pražské katedrále a její sochařské výzdobě rysy umělecké výjimečnosti.

Dílo Matyáše z Arrasu a Petra Parléře vyrůstalo v době, kdy Praha byla sídlem vladaře Svaté říše římské. Praha v letech vlády Karla IV. i v desetiletích následujících po jeho smrti byla ohromným staveništěm a zároveň i kulturním a uměleckým centrem prvního řádu. Všemu, co tehdy v Praze vyrůstalo, zjevně dominovalo dílo  Petra Parléře († 1399) i jeho nástupců v době před husitskou revolucí. Budování pražské katedrály bylo po řadu desetiletí nejvýznamnější stavbou na území státního svazku České koruny. Díky tomu, že hlavním sídlem císaře Karla IV. a římského krále Václava IV. byla Praha, byla práce pražské katedrální huti svým významem prvním dílem v celé Svaté říši římské. Už proto, a také díky svým kvalitám, mělo mimořádnou rezonanci a jeho vliv nevyprchal ani poté, co se po vypuknutí husitské revoluce růst pražské katedrály zastavil.

Za vlády císaře Karla IV. i v desetiletích následujících byla posvátná aureóla svatovítského chrámu akcentována novými hroby světců a zemských patronů – sv. Víta, sv. Václava a sv. Vojtěcha, k nimž přibyl sv. Zikmund, jehož ostatky dal císař Karel IV. přenést do Prahy. Posvátnost pražské katedrály navyšovalo i množství svatých ostatků, které pro metropolitní chrám získal Karel IV. Zároveň ale celou stavbu prostoupila i oslava vladařského domu Lucemburků a staré dynastie Přemyslovců, z níž Karel IV. po matce vzešel. Ideu státního svazku České koruny, kterou konstruoval Karel IV., reprezentuje na katedrále heraldická sestava na schodišti při jihovýchodním nároží příčné lodi. Tento svět byl poručen do ochrany Krista, P. Marie a společenství českých svatých patronů, jak byli zpodobeni v řadě bust horního triforia, v místě vzbuzujícím dojem, že se takřka dotýká nebes. Sepětí Božího řádu a sakralizované pozemské vlády tu bylo prezentováno s mimořádným důrazem. S tím souvisí, že katedrála se stala i místem uložení korunovačních klenotů. Komora, kde jsou uschovány, je přístupná přímo ze svatováclavské kaple. Sepětí české královské koruny s hlavním zemským patronem bylo akcentováno i tím, že spočívala na hlavě sv. Václava a odtud byla snímána jen u příležitosti korunovačního aktu. Česká královská koruna, v jejímž vrcholu je křížek s trnem koruny Kristovy, byla transpersonálním symbolem českého království a královské moci „z milosti Boží“. Jinými slovy řečeno - byla posvátným symbolem českého státu a tak je vnímána dodnes. Katedrála jako místo korunovací a uložení korunovačních insignií byla tak jakýmsi strážcem trvání českého státu, jehož idea byla díky všem těmto atributům sakralizována.

Vnitřní prostor katedrály naplnil sled bohoslužeb, liturgický zpěv a hudba a to vše se obzvlášť rozvinulo při velkých svátcích a zvláštních příležitostech. Uberto Decembrio ve svém listě z roku 1399 napsal, že v pražském hlavním chrámu „ve dne v noci, což jsem neviděl nikde jinde, nepřetržitě služby boží se slouží“.[1]

V letech husitské revoluce byly katedrála a její vybavení postiženy jak ze strany císaře Zikmunda, tak i husitským obrazoborectvím, ale nejhoršímu se tehdy podařilo zabránit. Později v době vlády jagellonské dynastie dostala katedrála pozoruhodné umělecké akcenty – tak tu lze vzpomenout na královskou emporu a malířskou výzdobu svatováclavské kaple. Pokus o pokračování ve stavbě však tehdy ztroskotal.

Těžce byla katedrála zasažena při požáru Pražského hradu v roce 1541. Později přibyla nová varhanní kruchta, dílo Bonifáce Wohlmuta, královský náhrobek vytvořený Alexandrem Collinem či kaple nad hrobem sv. Vojtěcha.

Velký ničivý zásah zažila svatovítská katedrála za krátké vlády Friedricha Falckého, kdy pod vedením kalvínského kazatele Sculteta byla zničena velká část vnitřního vybavení.

* * *

Už v pozdním 14. století, vzápětí po svém usmrcení, byl v katedrále dodatečně pochován generální vikář pražské arcidiecéze Jan z (Ne)Pomuku († 1393), kterého třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna nazval svatým mučedníkem. Ačkoliv se v průběhu postupujícího 17. století a v raném 18. století šířila svatojánská úcta, byl sv. Jan z Nepomuku blahořečen až v roce 1721 a prohlášen za svatého dne 19. března 1729. Jeho kult se v mimořádné intenzitě ujal nejen v zemích České koruny, ale i v často velmi vzdálených místech světa. V pražské katedrále byl s okázalou nádherou vytvořen a vyzdoben světcův hrob.

Ačkoliv v období baroka vyrostlo v českých zemích velké množství velkolepých kostelů, k dostavbě svatovítské katedrály tehdy nedošlo, přestože k ní byl v roce 1673 za přítomnosti císaře Leopolda I. položen základní kámen. Jako torzo tak katedrála zažila i poslední korunovaci na českého krále 7. září roku 1836.

Obnova starých částí chrámu započala 21. listopadu roku 1844, tedy pět set let ode dne, kdy byl položen základní kámen katedrály. Dne 30. srpna 1873 posvětil arcibiskup kardinál Bedřich Schwarzenberg nový hlavní oltář sv. Víta a boční oltář sv. Kříže. Prvního října téhož roku pak byl položen základní kámen k dostavbě katedrály a to v rámci oslav 900 letého jubilea vzniku pražského biskupství. V květnu roku 1929, kdy se slavilo dvě stě let od svatořečení sv. Jana Nepomuckého a tisíc let od smrti sv. Václava (novější historické bádání se kloní k soudu, že byl zavražděn až v roce 935), byl chrám sv. Víta slavnostně konsekrován.

Katedrála zdvihající se do výšky nad královským palácem Pražského hradu, stala se architektonickou dominantou Prahy. Už její architektura vyjadřuje dobře, že byla budována s ambicí být skutečným středobodem české země a českého státu. Stala se za staletí svědkem mnoha slavných i pohnutých událostí.

Katedrála byla přirozeně od samého počátku budována i  jako metropolitní chrám, který měl být, jak je výslovně napsáno v listině prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic „matkou všech kostelů“, místem oslavy Boží, stánkem pro bohoslužby, schránou hrobů zemských světců a patronů, nebeských ochránců české země.

Jak již vzpomenuto, v době Karla IV. se do podoby katedrály zřetelně vtiskla i oslava dynastie Přemyslovců a vladařského rodu Lucemburků. Během staletí tu nalezly místo hroby  nejen českých knížat a králů, ale i několika vladařů Svaté říše římské – římských králů a císařů. K nim patří císař Karel IV. († 1378), jeho syn Václav IV. († 1419, římským králem do r. 1400), císař Ferdinand I. († 1564) se svou manželkou Annou Jagellonskou († 1547), jejich syn Maxmilián II. († 1576) a konečně císař Rudolf II. († 1612), tedy tři císaři z rodu Habsburků.

Tak jako je tomu u řady evropských katedrál, je i do podoby katedrály sv. Víta zřetelně vepsán královský kód. Tato královská aureola Pražského hradu a v jeho středu stojící katedrály nevyhasla ani tehdy, když monarchie vzala v roce 1918 za své a vznikla Československá republika. Dokonce tak jako kdysi bývala vláda králů legitimizována v chrámu sv. Víta obřadem korunovace a pomazání, po vzniku republiky dostával nástup nově zvolených prezidentů republiky do úřadu vyšší požehnání obřadem Te Deum ve svatovítské katedrále. Stalo se dějinným paradoxem, že slavné Te Deum odsloužil po volbě prvního komunistického prezidenta pražský arcibiskup kardinál Beran, jenž pak po letech internace byl fakticky vyhoštěn ze země a dožil svá léta v Římě. Katedrála byla fakticky zestátněna a tato situace ve svých důsledcích přinesla paradoxně až s velkým zpožděním po událostech roku 1989 nové pokusy o formulování „smyslu“ pražské katedrály coby bezmála sekularizovaného „národního Panteonu“, v němž již ani nebylo Boha moc zapotřebí. Svého druhu „národním památníkem“ katedrála ovšem nikdy nebyla a nemohla tak být ani zamýšlena a budována.

Ale zcela přirozeně se spolu s celým Pražským hradem stala jakýmsi středobodem a srdcem českých zemí, zjevným znamením české národní a státní identity. A tak nepřekvapí, že i dnes se v katedrále při obzvláštních příležitostech schází reprezentace České republiky, státní moci a různých oblastí veřejného života. Tak jako erbovní znamení českého dvouocasého lva i vyobrazení katedrály (i když v mnohem menší míře) přichází na mincích a bankovkách české republiky. Snad lze připomenout, že ikonografie platidel patřila odedávna k nejběžnějším nástrojům panovnické a státní reprezentace. Je proto přirozené, že i zde se obraz pražské katedrály objevuje.

Katedrálu sv. Víta lze vnímat díky výjimečným kvalitám její architektury a sochařské výzdoby – na mysli tu máme především dílo huti vedené Petrem Parléřem, jako předmět esteticky motivovaného zájmu a obdivu. Ale ostatně právě vrcholné umělecké mistrovství jejích tvůrců akcentovalo, a to nepochybně v souladu s přáním císaře Karla IV., hlavní úlohu katedrály jako domu Božího na zemi a matky všech kostelů pražské arcidiecéze.

V žádném jiném monumentu  nejsou tak výrazně vepsány  dějiny českých zemí a jejich obyvatelstva jako právě tady. Svatovítskou katedrálu lze nahlížet a vykládat z rozličných úhlů, jimž lze přiznat dobré oprávnění. Ale nade vším je katedrála výrazem Boží přítomnosti. Nelze tu nevnímat aureólu posvátnosti, která katedrálou prostupuje a z ní vyzařuje.