Přednáška kardinála Dziwisze

Význam Wawelu a wawelské katedrály

pro Polsko, krakowskou arcidiecézi a Jana Pavla II.

1.  Nejprve bych chtěl srdečně poděkovat otci kardinálovi Dominikovi Dukovi za pozvání do Prahy i k tomu, abych se spolu s vámi zamyslel nad významem krakowského Wawelu a wawelské katedrály pro Polsko, krakovskou arcidiecézi a pro Karola Wojtylu – Jana Pavla II. Doufám, že ve smyslu toho, co řeknu, bude možné pohlédnout také na místo a roli pražské katedrály v životě české církve a českého národa. Historie našich dvou katedrál, pražské a krakovské, má velmi mnoho styčných bodů, stejně jako je mají dějiny našich církví a národů.

            V Praze jsem byl několikrát, doprovázeje Svatého otce Jana Pavla II. jako jeho sekretář. Měl jsem to privilegium pracovat po jeho boku třicet devět let nejprve v Krakově, a potom ve Vatikánu. Provázel jsem ho také na všech apoštolských cestách. Nezapomenu na jeho návštěvu v Praze, v této katedrále 21. dubna roku 1990. Byl to „zázrak“ po několika desetiletích vlády totalitního režimu v našich zemích. Dnes vám přináším pozdrav sesterské krakovské církve, jejímž srdcem je katedrála svatého Václava a svatého Stanislava, biskupa a mučedníka.

            Ve svém vystoupení bych rád představil dějiny krakovské katedrály. Poukáži rovněž na její roli v životě polské církve a polského národa, zejména v dobách ztráty státní suverenity od konce 18. století do roku 1918. V závěru promluvím o vztahu Jana Pavla II. k wawelské  katedrále, která byla jeho katedrálou téměř patnáct let, kdy byl krakovským arcibiskupem, až do jeho zvolení na Petrův stolec v Římě 16. října roku 1978.

2. Kostel na Wawelu byl vybudován v desátém století a byl zasvěcen svatému Václavovi. Nejstarší psané informace v tomto ohledu pocházejí z roku 1071. Mnoho let trvá odborná diskuse, zda se tato informace týká katedrály, která byla postavena kolem roku 1000, tedy po založení krakovského biskupství, anebo také kostela, který se na tomto místě nacházel již dříve.

            Historikové se shodují v tom, že kult svatého Václava se rozšířil do Krakova v 10. století a je svědectvím silného českého vlivu na našem území. Má se za to, že kolem roku 990 se Krakov nacházel na území českého panství. Poněvadž roku 973 vznikla biskupství v Praze a Olomouci, ocitl se Krakov pravděpodobně  pod jurisdikcí olomouckého biskupa. Když se patronem nových katedrál v Praze a Olomouci stal svatý Václav, a toto období je označováno jako velmi zásadní pro dějiny kultu svatého Václava, obdržely jeho patrocinium také ostatní kostely zbudované na významnějších hradech, mezi něž patří Krakov. Tato koncepce ukazuje na bezprostřední vliv mocenského, politického i církevního centra, které se nacházelo v Čechách. Patrocinium svatého Václava pro zdejší kostel mělo také značný význam pro misijní území, pro jeho totožnost. Určovalo původ i zbožnost těch, kteří tyto země evangelizovali. Rozšiřovalo církevní prostor označovaný jako země svatého Václava.

            Kromě přímého českého vlivu na území, kde se nacházel Krakov, mohla volbu patrocinia svatého Václava způsobit ještě jedna okolnost.  Za oprávněný je totiž považován podnět české kněžny Doubravky, manželky Měška I. Doubravka byla dcerou Boleslava Ukrutného, jenž byl bratrem svatého Václava, a matkou Boleslava Chrabrého, prvního korunovaného polského krále. Právě jeho osobní iniciativa se v odborné literatuře pokládá s velkou pravděpodobností za rozhodující pro zbudování kostela svatého Václava na Wawelském návrší.

3. Katedrála na Wawelu, jak ta první románská, tak i nynější gotická, nepatří mezi velké chrámy. Ohraničuje ji ze severu úbočí Wawelského návrší. Má více méně poloviční velikost katedrály svatého Víta. A to je její první omezení. Druhým je skutečnost, že byla postavena na místě, které bylo sídlem Vislanského panství. Byla tedy zbudována pro knížete, potom pro krále, jeho rodinu a jeho dvůr. Stala se farností, ale velice exkluzivní, protože byla určena jenom obyvatelům Wawelského návrší. Kromě toho se jako románský kostel stala katedrála také pohřebištěm monarchů.

            Kult svatého Václava v 11. století byl pěstován v katedrále na Wawelu dvěma formami. Nejprve 28. září v den mučednictví a potom na jaře u příležitosti výročí přenesení jeho ostatků do pražské katedrály. Později svátek přenesení ostatků zaniknul, avšak svátek 28. září se uchoval. A tak je tomu dodnes.

            Určité oživení kultu svatého Václava v Krakově spadá do druhé poloviny 13. století. Je spojeno s nárůstem českého vlivu v Polsku, který byl korunován přijetím polského trůnu Václavem II. a Václavem III. z rodu Přemyslovců. V této době se začíná rozvíjet kult svatého Stanislava, krakovského biskupa a mučedníka, který byl kanonizován v Assisi roku 1253.

            Od té doby nesla katedrála na Wawelu obě jména: svatého Václava a svatého Stanislava. Postupně se kultu svatého Stanislava jakožto domácímu dostalo prvenství, ale titul kostela zůstal nezměněn. Také kult svatého Stanislava se začal šířit. Již rok po jeho kanonizaci roku 1254 byla relikvie svatého Stanislava darována Přemyslu Otakarovi II. a spočinula v pražské katedrále.

4. Když se ve 14. století začal na Wawelu stavět královský zámek v novém gotickém stylu, přistoupilo se také ke stavbě nové gotické katedrály. Stavěla se od roku 1320 do roku 1364. Za dva roky bude tedy jubileum 650. výročí posvěcení katedrály na Wawelu. Nynější gotický kostel vykazuje silné vlivy české architektury. Existují analogie v prostorovém uspořádání královské katedrály na Wawelu a na Hradčanech. Vysvětluje to skutečnost, že gotické přestavby obou kostelů jsou si časově blízké.

            Porovnáme-li „sakrální topografie“ pražské a krakovské katedrály, objevíme také určité podobnosti. Topografia sacrum v Praze byla podmíněna lokalizací hrobu svatého Václava. Také o umístění konfese svatého Stanislava rozhodla románská lokalizace. V topografii světců pražské katedrály spočinuly ostatky svatého Víta v absidě, spolu s relikviemi svatého Zikmunda, svatého Vojtěcha a svatého Václava. V Krakově se dostalo ústředního postavení konfesi, ve které jsou společně uctíváni svatý Stanislav a svatý Florián.

            Nový gotický kostel byl postaven pro svatého Stanislava, kolem jeho hrobu. Během stavby gotické svatyně roku 1320 se katedrála stala poprvé místem královské korunovace a roku 1333 poprvé i místem královského pohřbu. Wawelské katedrále tyto funce zůstaly. Místem královské korunovace byla původně konfese svatého Stanislava stojící na průsečíku hlavní lodě a transeptu.

            V katedrále na Wawelu si zvláštní pozornost zasluhuje černý wawelský kříž, označovaný za kříž svaté královny Hedviky. Objevil se na Wawelu s jejím příchodem. Historie a tradice natrvalo spojují Hedviku a tento kříž, který je od té doby považován za zázračný, a místo, na kterém se nachází, za posvátné.

5. Úcta prokazovaná svatému Stanislavovi nebyla na překážku kultu svatého Václava. Roku 1436 zmiňují statuta krakovského biskupa Zbigniewa Oleśnickiego jako polské patrony svatého Floriana, svatého Václava, svatého Vojtěcha a svatého Stanislava. Oba patroni katedrály na Wawelu byli tedy považováni za patrony Polska. Všechno, co bylo doposud řečeno, tedy ukazuje na velmi těsné vztahy mezi Prahou a Krakovem.

            Situace se trochu mění po rozhodnutí krále Zikmunda III., který v souvislosti s tažením na Moskvu přenesl královské sídlo z Krakova do Varšavy. Po roce 1609 se tak královským sídlem stal zámek ve Varšavě. Rozhodnutí vybrat Varšavu za sídlo krále skutečně odňalo Krakovu charakter hlavního města, ale nepřipravilo wawelskou katedrálu o její královskou hodnost. Bylo totiž stanoveno, že se královské korunovace budou nadále konat v katedrále na Wawelu. Katedrála tak zůstala místem, kde se u oltáře svatého Stanislava, patrona Polska, ukládaly vojenské trofeje, a nadále zde byli pochováváni zesnulí monarchové.

6. Od roku 1795 přestalo na mapách Evropy existovat Polsko, které si postupně rozebrali tři jeho sousedé: Rakousko, Rusko a Prusko. Funkce wawelské katedrály jakožto korunovačního chrámu a místa posledního spočinutí polských králů vstoupila do dějin. Od té doby však začíná wawelská katedrála nabývat symbolickou hodnotu národní nezdolnosti. Stává se symbolem trvání národa. Je symbolem polskosti, učitelkou patriotismu a vychovatelkou společenských ctností. Vypovídá o minulé slávě. Učí o dějinách vlasti.

            Protože se Krakov ocitl na území Rakouska, obrátil se roku 1796 vojenský velitel Wawelského návrší, Johan Chesteler, do Vídně, aby bylo přijato rozhodnutí zavřít anebo přeměnit katedrálu na Wawelu na posádkový kostel. V odůvodnění napsal, že je to nezbytné, „protože Poláci tak snadněji zapomenou na hroby svých králů“.

            Roku 1846, kdy se Krakov po třiceti letech své existence jakožto  svobodného města, znovu ocitl pod vládou Rakouska, objevila se myšlenka přenesení královských hrobů z katedrály do kostela svatých Petra a Pavla. O provedení tohoto plánu se postaral jiný Rakušan, Andreas Ettmayer.

7. Století 19. bylo stoletím národních poutí do katedrály na Wawelu. Roku 1827 bylo napsáno: „Vystoupili jsme na horu Wawel. Její jméno nelze vyslovit lhostejně. Je to náš kapitol i panteon zároveň. Posvěcoval majestát králů. Tady dlouhý čas zářila sláva Polska a její svit v katedrále přetrval“ (Klementyna z Tańskich Hoffmanowa). Návštěva wawelské katedrály byla považována za národní povinnost. Do Krakova se putovalo nejenom z Haliče, ale i ze Slezska, Velkopolska, z Varšavy, Polesí, a dokonce i z dalekého Warmiňska na severu země. Lidé sem přicházeli, nejenom aby poznávali památky, ale také aby se pohroužili do národních dějin. Památky se dovolávaly minulosti.

            Století devatenácté bylo stoletím, ve kterém se o katedrále na Wawelu mluvilo nejenom jako o královském chrámu, ale také jako o panteonu. Zvláště, když byli v královských hrobech na počátku 19. století pochováni národní bohatýři, generál Tadeusz Kościuszko a kníže Jozef Poniatowski. Byli pohřbeni do královských hrobů, protože se mělo za to, že jsou rovni králům. O pohřbívání v královské hrobce na Wawelu tak měl rozhodovat nejenom královský původ, ale také zásluhy o národ.

Koncepce panteonu vyvolávala znepokojení. Když padlo rozhodnutí o pohřbu polského národního básníka Adama Mickiewicze, katedrální kapitula souhlasila s jeho pochováním v katedrále, ale nikoli v královských hrobkách, ale ve zvláštní kryptě. Byly obavy, aby se s katedrálním chrámem na Wawelu nestalo to, co s kostelem svaté Jenovéfy v Paříži, který byl přeměněn na Panteon. Jedni se domnívali, že Wawel je pro krále, jiní měli za to, že nejenom pro ně.

            Přistoupilo se k pracím, které uspořádaly královské hroby, aby bylo možné je navštěvovat. Stalo se tak, protože byl pochopen význam dějinného poučení národa, který žil v porobě. Byl umožněn přístup do Zikmundovy věže, kde se nachází zvon, který zněl při největších církevních slavnostech a kterým se zvonilo při královských korunovacích a na pohřbech králů a potom národních hrdinů a básníků. V katedrální pokladnici vzniklo roku 1880 muzeum. Katedrála tak vyšla vstříc fenoménu, označovanému jako národní pouť do Krakova a zvláště na Wawel.

8. Katedrála však nadále sloužila jako místo biskupských a kněžských svěcení. Připomeňme nejdůležitější z nich: konsekraci Karola Wojtyly, jmenovaného pomocným biskupem krakovské arcidiecéze. V neděli 28. září roku 1958 a tedy na slavnost patrona katedrály jej konsekroval arcibiskup Eugeniusz Baziak. Kronikář tehdy zapsal: „V katedrální bazilice, která třicet jedna let nezažila slavnostní obřad konsekrace se v 9 hodin shromáždilo početné krakovské duchovenstvo, diecézní i řeholní... a také velký zástup věřících. V hluboké usebranosti a vroucí modlitbě se všichni účastnili nejkrásnějšího obřadu, jaký zná římský pontifikál, a vysílali úpěnlivé prosby za nově konsekrovaného, když vzkládáním rukou přijímal  plnost Kristova kněžství, když bral do svých pomazaných rukou biskupskou berlu – znamení zásnub s Kristovou nevěstou, církví svatou, když měl na svých bedrech a potom držel v rukách knihu evangelia, které má hlásat, a když šel konsekrovaný biskup v procesí před katedrálu, aby všem shromážděným udělil své první arcikněžské požehnání... Od oltáře odešel do nového života. Vyšel o slavnosti prvního patrona krakovské katedrály, mučedníka svatého Václava. Svatí patronové (Václav a Stanislav) kéž mu vyprošují hojnost milostí a prameny Božího požehnání jeho apoštolským námahám.“

            Po smrti arcibiskupa Eugeniusze Baziaka v červnu roku 1962 byl biskup Karol Wojtyla v katedrální pokladnici na Wawelu zvolen kapitulním vikářem. Po období kapitulního vikariátu, které trvalo půl druhého roku, byl jmenován metropolitním krakovským arcibiskupem. Inagurace se v katedrále na Wawelu konala 8. března roku 1964.

            Řekl tehdy významná slova: „Všichni si dobře uvědomujeme, že do této katedrály nelze vstoupit bez vnitřního chvění, bez bázně, protože se – jako málokterá jiná katedrála na světě – vyznačuje velkolepostí, kterou k nám promlouvají celé naše dějiny, celá naše minulost, promlouvá množstvím památníků, sarkofágů, oltářů, soch, ale především k nám promlouvá celá naše minulost, celé naše dějiny množstvím jmen a příjmení. Všechna ta jména a příjmení označují a znamenají... obrovskou tisíciletou cestu našich dějin. A proto člověk, který vstupuje do této katedrály i jako náhodný poutník, musí se před její velkolepostí zastavit. A co teprve člověk, který do této katedrály vstupuje, aby k celé té velkoleposti, kterou promlouvá minulost, k celé této realitě přidal něco nového...“.

9. Arcibiskup Karol Wojtyla zastával úřad v krakovské arcidiecézi v době, kdy komunistická vláda dosáhla nejenom zrušení konkordátu, odstranění náboženství ze škol, ale odmítala také povolovat stavby nových kostelů a šikanovala kněze a věřící lidi vůbec. Arcibiskup proto počítal s tím, že by vláda mohla sáhnout i na katedrálu. Vystoupil tedy s novou interpretací jejího významu. Nejstručněji vyjadřují tento program slova: svatyně církve i národa.

            Nejprve svatyně církve. A tedy především liturgie. Ta byla potvrzena konstitucí Druhého vatikánského koncilu o liturgii. Katedrální mše byla chápána jako nejvýznamnější mše svatá v diecézi. Tady se rozvíjel kult svatého Stanislava a svaté Hedviky. Kardinál Wojtyla se přičinil o obnovu kultu svatého Stanislava a učinil z procesí na Skalku, místo světcova mučednictví, celopolskou událost. Postaral se o povýšení královny Hedviky k oltářní úctě a jako papež ji potom kanonizoval.

            Nabídnul nový teologický pohled na královské hrobky. Jednou řekl: „Ti, jejichž tělesné pozůstatky odpočívají v hrobkách wawelské katedrály, tam očekávají vzkříšení. Zdá se, jako by celá katedrála opakovala slova apoštolského vyznání víry: «Věřím ve vzkříšení těla a život věčný».“ Zážitek katedrály jakožto mimořádného místa modlitby zakusil Karol Wojtyla, když se jako patnáctiletý chlapec v roce 1935 účastnil jitřní mše a když v ní sloužil primici hned po svém kněžském svěcení na den Všech věrných zemřelých v roce 1946 v kryptě svatého Leonarda. Po letech pak jako papež tuto volbu vysvětloval: „Zvolil jsem si ji za místo svých první mší, abych tak vyjádřil zvláštní duchovní pouto se všemi zemřelými, kteří v katedrále odpočívají. Tato katedrála je mnohem více než kterýkoliv jiný chrám v Polsku proniknuta  historickými a současně teologickými obsahy. ... Kdo navštíví onen chrám, stane tváří v tvář dějinám národa“ (Jan Pavel II, Dar a tajemství, Nové město, Praha, 1997, str. 52-53).

            Kardinál Wojtyla chápal katedrálu jako svatyni církve a zároveň ji pokládal za svatyni národa. Měl obavy, aby se z ní nestalo muzeum. Přijal proto pastorační program zaměřený na turisty, kteří ji navštěvují. Velice mu záleželo na tom, aby byl uváděn do života.

10. Takovouto vizi, dnes bychom řekli, takovýto projekt wawelské katedrály představil a zanechal kardinál Karol Wojtyla, který 28. září roku 1978 oslavil slavnost svatého Václava, spojenou s dvacátým výročím svého biskupského svěcení a posvěcení katedrálního muzea. O dva týdny později se stal papežem Janem Pavlem II.  Po své volbě napsal o wawelské katedrále v dopise adresovaném krakovské katedrální kapitule: „tam bije srdce Polska i moje srdce“.

            Projekt krakovského biskupa, který se stal římským biskupem, byl programem také jeho nástupce kardinála Františka Macharského a je rovněž mým programem. A pravděpodobně bude programem i pro další krakovské biskupy.

            Děkuji za trpělivost a pozornost.

Stanisław kard. Dziwisz

Krakovský metropolita