Aktuality

14. prosince 2018 
15. prosince 2018 
16. prosince 2018 

<prosinec 2018>
poútstčtsone
262728293012
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31123456

Pravidelné bohoslužby

    Pondělí – Čtvrtek                  6:30

    Pátek                       6:30 a 18:00

    Neděle                    8:30 a 10:00

  Více                    Mimořádné bohoslužby

Pravidelná otevírací doba

    Pondělí – Sobota      9:00 – 15:40

    Neděle                   12:00 – 15:40

  Více                                          Výjimky
Kultura > Konference > Konference o katedrále 2013 > Přednáška kardinála Scoly

 

Přednáška kardinála Scoly

 

ARCIDIECÉZE PRAŽSKÁ

KATEDRÁLA SVATÝCH VÍTA, VÁCLAVA A VOJTĚCHA

SLAVNOST SVATÉ PATRONKY CECÍLIE

22. LISTOPADU 2013

KARDINÁL ANGELO SCOLA, ARCIBISKUP MILÁNSKÝ

 

Vaše nejdůstojnější Eminence,

vážení představitelé veřejného a společenského života,

dámy a pánové,

 

          velmi mne těší, že mohu být zde, v tomto nádherném městě, nacházejícím se v srdci Evropy, abych spolu s vámi sídlel událost velké kulturní, náboženské a občanské důležitosti. Hned když jsem obdržel pozvání nejdůstojnějšího pana arcibiskupa, abych pronesl přednášku o významu katedrály a snažil se v ní propojit pražskou katedrálu, zasvěcenou svatým Vítovi, Václavovi a Vojtěchovi, s milánským dómem, který je katedrálou ambrosiánské církve, s radostí jsem toto pozvání přijal, abych se tak mohl podělit o několik úvah, které mohou přispět k hlubšímu poznání dějin majících společné křesťanské kořeny.

 

 

1. Život národa a budování katedrály

 

          Řekne-li se Praha, před očima a v mysli bezprostředně vyvstávají obrazy nádherných památek; nade všemi ale stojí mohutná stavba katedrály svatého Víta, která se svými věžemi tyčí nad Pražským hradem; a pomyslíme-li na Miláno, nevyhnutelně se vybaví obraz dómu, který lesem svých mramorových věžiček a pozlacenou Madonou vévodí celému městu; a obě katedrály v sobě shrnují dějiny, v určitých ohledech podobné.

          Vždyť stejné je XIV. století, ve kterém se započalo s jejich stavbou; identický je styl mezinárodní gotiky. Samozřejmě přenechávám historikům umění a středověké architektury úkol představit eventuelní spojitost mezi oběma stavbami. To, co v každém případě obě stavby spojuje, je skutečnost, že po roce třináct set se jak v Praze, tak v Miláně velké zakládání středověké katedrály začíná na základě podnětu panovníka: v Praze z rozhodnutí Karla IV., v Miláně to byl vévoda Gian Galeazza Visconti, tehdejší králův zástupce; v obou případech nicméně nezůstává bez významu, že hned od prvního okamžiku bylo do tohoto budování, tedy do díla, které z uměleckého, architektonického, občanského a náboženského hlediska povýšilo obě města na evropskou úroveň, zapojeno všechno obyvatelstvo.

 

 

2. Spojení obou katedrál

 

          Právě u náboženského aspektu bych se nyní rád zastavil, protože i v tomto případě můžeme nalézt některé analogie mezi našimi dvěma katedrálami. Obě přece byly vybudovány na místě nikoli náhodném, ale v dokonalé návaznosti na nejstarší křesťanské budovy jednotlivých tradic. V Praze je to na místě, kde stála předchozí románská bazilika z XI. století, tehdy jako dědička té, kterou snad můžeme považovat za nejstarší křesťanskou stavbu v Čechách, totiž takzvané rotundy, založené svatým Václavem na počátku X. století; v Miláně se pak jedná o místo, kde stály dvě románské baziliky (takzvaný biskupský komplex), tehdy jako nástupkyně dvou starokřesťanských  bazilik ze IV. století, ve kterých vykonával svou liturgickou i kazatelskou službu sám svatý Ambrož. Tedy dvě místa svázaná se dvěma světci (Václavem a Ambrožem), která jsou i přes časovou vzdálenost propojena tím, že stojí na počátku dějin svých národů a církve.

          Proto v obou případech obě současné katedrály v Praze a v Miláně dosvědčují kontinuitu tradice náboženského života; ideálním způsobem představují nepřerušený tok, spojující dva národy s jejich dějinnými kořeny; v určitém smyslu jsou oba tyto národy nositeli náboženské, občanské a kulturní tradice vyryté do kamene (ve smyslu tradice vyjádřené kamenem).

          Takže hovořit o katedrále v nějakém městě znamená přibližovat dějiny toho města a dějiny církve v onom městě. Právě díky tomu snad nebude zcela mimo kontext připomenout některá historická data, která ideálně spojují Prahu a Miláno.

          První údaj se vztahuje právě ke Karlu IV., který založil stavbu katedrály svatého Víta. Když byl v roce 1349 v Cáchách korunován stříbrnou korunou jako Rex Romanorum, odebral se podle tradice do Itálie a v Miláně obdržel o slavnosti Zjevení Páně roku 1355 železnou (lombardskou) korunu jako italský král (Rex Italiæ), což byl druhý krok, nezbytný pro to, aby o Velikonocích, 5. dubna téhož roku, mohl být korunován jako svatý římský císař korunou zlatou. Máme jisté zprávy o milánském pobytu Karla IV.: korunovace se odehrála v bazilice svatého Ambrože, kam byla železná koruna přivezena z Monzy, a slavnostní obřad vykonal arcibiskup Robert Visconti. Nicméně o Miláně a o jeho náboženské tradici už Karel IV. nepochybně něco věděl: vždyť do Prahy povolal jednu instituci, sice málo známou, nicméně dobře doloženou a s velkým symbolickým významem. V roce 1353, poté, co požádal o nezbytné papežské dovolení a vzápětí je od papeže Inocence VI. obdržel, založil v severní části města, poblíž monumentální Prašné věže benediktinský klášter „in honore et sub vocabulo sancti Ambrosii confessoris atque doctoris“, ke cti svatého Ambrože, vyznavače a učitele církve, a jemu zasvěcený, ovšem s touto zvláštností a privilegiem: totiž že mniši mají za úkol „missas et alia officia secundum ritum ambrosianum legere et cantare, prout in ecclesia, civitate et diocesi Mediolanensi legitur et cantatur“. Jednalo se prakticky o skutečný a vlastní “ostrov ambrosiánského obřadu” v srdci Prahy, kde se měla každodenně slavit liturgie podle toho, jak se to činilo v milánské církvi, ve městě a diecézi. Šlo o iniciativu, na které panovníkovi velmi záleželo a kterou určitým způsobem považoval za spojenou se sebou samotným: vždyť, když v roce 1359 už byl svatým římským císařem, obdržel od papeže druhé dovolení, že totiž mniši mohli používat ambrosiánský obřad i mimo klášter, ovšem „in presencia dicti imperatoris“, tedy za předpokladu, že na ní bude přítomen panovník. Můžeme konstatovat, že Karel IV. chtěl mít v Praze, jakožto hlavním městě říše, symbolický obraz univerzálnosti samotné říše také na úrovni liturgie a kultu a tento ctihodný ambrosiánský obřad, největší z místních obřadů, které přežily díky římskému obřadu, dokonalým způsobem onu univerzálnost nad každý partikularismus zdůrazňoval.

          Druhým důležitým historickým okamžikem, který ozřejmuje blízkost osudů církve v Praze s osudy církve milánské, je potridentské období s příkladnou biskupskou službou jednoho z největších nástupců svatého Ambrože, svatého Karla Boromejského. V této souvislosti bych chtěl připomenout dva dopisy, uchovávané v Ambrosiánské knihovně v obrovském epistoláři svatého Karla. První dopis, který má datum 4. září 1575, poslal svatému Karlovi pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice; žádá v něm, aby mu svatý Karel poslal šest bratří kapucínů (řádu, kterého byl Karel Boromejský patronem), aby kázali a hájili pravou katolickou víru v okamžiku zřejmé polemické konfrontace v době, kdy v církvi svatého Václava – „prvního z českých světců“, říká dopis výslovně – je žeň hojná, apoštolská a misijní práce nezměrná, ale dělníků je málo. Zdá se, že záležitost nebyla vyřešena bezprostředně, je-li pravdou, že první konvent kapucínů se v Praze otevřel až na konci století, v roce 1599.

          Druhý dopis je od císaře Rudolfa II., který 3. března 1581 píše svatému Karlovi v záležitostech zcela osobních, ovšem obrací se na milánského arcibiskupa a oslovuje jej zároveň „in Christo Pater“ (tedy s náležitou úctou) i „amice noster charissime“ (tedy s nečekanou důvěrností); dopis je opatřen datem i pečetí „in arce nostra regia Pragæ“, takže byl napsán přímo na tomto hradě, nad kterým se tyčí gotické věže katedrály svatého Víta.

          Konečně bych chtěl připomenout, že během panování Rudolfa II. byl v letech 1592 až 1598 apoštolským nunciem v Praze biskup Mons. Cesare Speciano, přítel svatého Karla ze studií a jeho blízký spolupracovník v prvních letech biskupské služby, když začínalo dílo obnovy ambrosiánské církve. Byl to tento lombardský muž církve, formovaný v Miláně Karla Boromejského, kdo s rozvahou a inteligencí udržoval vztahy mezi Svatým stolcem a císařským dvorem, přičemž se vyváženě uměl orientovat v mnoha citlivých diplomatických problémech. Takže jde o druhý ideální kontaktní bod mezi Milánem a Prahou před závěrem XVI. století, místy, kde se setkávají jména světců, panovníků i pokorných služebníků církve.

 

 

3. Význam milánského dómu

 

          Po tomto krátkém nastínění historických údělů, které spojovaly jména obou našich měst, bych nyní rád představil význam milánské katedrály, význam tohoto dómu pro diecézi a pro město, a to prostřednictvím náboženského i liturgického života, který se v něm odehrává: ve svém laskavém pozvání mi nejdůstojnější pan arcibiskup pražský mezi jiným řekl, že by bylo užitečné a zajímavé poznat při tomto našem setkání, jak žije milánská katedrála a jak po staletí dokáže přitahovat Boží lid.

          Také z urbanistického hlediska jak milánský biskupský komplex z období středověku, tak i dóm, který onen komplex nahradil svými dvěma bazilikami se starokřesťanským původem, byly vždy středem města Milána: zcela jistě centrem ve smyslu zeměpisném, ale ještě více přitažlivým středem a bodem nejen náboženského, ale také občanského a společenského života celého města. Důkazem je i skutečnost, že jakýkoli pokus vytvořit jiné centrum, odlišné od onoho představovaného katedrálou, jak se o to snažilo napoleonské období, ne bez určitého náznaku protináboženských důvodů, ztroskotal v krátké době i díky tomu, že v nejhlubším povědomí ambrosiánského lidu byly dóm a náměstí kolem vždy vnímány jako nezaměnitelný prvek vlastní identity.

          Domnívám se, že je potřeba zdůraznit jednu skutečnost: je-li pro ambrosiánskou církev milánský dóm nezaměnitelným prvkem identity, je jím nikoli jakožto významná památka (nebo alespoň ne především proto), ale jako „domus orationis“, tedy jako dům modlitby, jako centrum liturgie celé diecéze. Když v osmdesátých letech minulého století začaly velkolepé práce na vnitřní obnově katedrály s novým uspořádáním presbytáře a zároveň bylo nutné čelit závažným statickým problémům u největší věže, která dosahuje až k Madoně, dlouhou dobu se diskutovalo, zda dočasně dóm uzavřít, aby stavba mohla naprosto neomezeně pokračovat rychlejším tempem. Odpovídalo by to logice, pokud by se jednalo pouze o památku. Byla však učiněna volba jiná: totiž nechat v běhu, ve velké rovnováze, ale s nemalými obtížemi, stavbu spolu s liturgií tak, aby ani na jeden den nebyla zpochybněna specifická charakteristika dómu coby „domus orationis“, domu modlitby. Je to charakteristika, která odlišuje milánský dóm i dnes, když z něj možná činí „unicum“, tu jedinečnou mezi velkými památkami křesťanství. Jistěže i my máme v Miláně proudy turistů, které se denně valí do katedrály, ale nikdy, v žádném okamžiku, nechybí vnímání, že dóm je především „kostelem“, místem modlitby a liturgického slavení. Vskutku denně se v dómu slaví sedm mší svatých, v poledne se modlíme Anděl Páně, kapitula kanovníků se každodenně dvakrát setkává k Denní modlitbě církve, ráno a večer, aby ze srdce diecéze vycházela „laus perennis“, neustálá chvála. Dóm je otevřen dvanáct hodin denně, od sedmi ráno do sedmi večer, a stále, v každé hodině dne, jsou přítomni zpovědníci, aby byli k dispozici pro svátost smíření. Nechybí ani pozornost k projevům zbožnosti věřících, a to i těch neprostších: zbožnost vůči blahoslavené Panně Marii, jejíž obraz, takzvaná Madona Pomocnice (Madonna dell´Aiuto), je v dómě uchováván a uctíván; dále zbožnost projevovaná Kristovu utrpení s úctou k Ukřižovanému svatého Karla a ke svatému Hřebu z Kristova kříže; projevy zbožnosti vůči velkým arcibiskupům, kteří v dómě odpočívají, počínaje svatým Karlem, spolupatronem diecéze, dále blahoslavenými kardinály Andreou Carlem Ferrarim a Alfredem Ildefonsem Schusterem a konče kardinály Giovannim Kolombem a Carlem Maria Martinim.

          Chtěl jsem krátce připomenout všechny tyto prvky, protože ony společně tvoří příběh náboženského života v milánské katedrále: a je to tentýž život, který z našeho dómu činí živou církev, živý chrám, a nikoli pouhou památku určenou k turistické návštěvě. Pro každého ambrosiánského věřícího tento dóm není pouhým „neutrálním“ symbolem velké lombardské metropole, srovnatelným s jinými důležitými historickými památkami, které by také mohly být vnímány jako symboly města (například divadlo La Scala nebo hrad Castello Sforzesco); katedrála je především náboženským symbolem, protože nikoli pouze virtuálně, ale prostřednictvím konkrétních skutečností představuje jednotu společenství ambrosiánské církve.

          Určitě víte, že milánská diecéze je jednou z největších na světě, žije v ní více než pět milionů obyvatel, z nichž většina je pokřtěných; má více než tisíc farností a rozkládá se na značně velkém území. Takže dóm je jednotícím středem života celého diecézního společenství a jako takový je vnímán a za takový je i považován. Mohli bychom říci, že naše katedrála žije dvojí silou: dostředivou a odstředivou. V ní na Zelený čtvrtek světí diecézní biskup spolu s kněžími, kteří do katedrály přicházejí i z těch nejvzdálenějších částí diecéze, oleje; ty jsou pak neseny do všech farností diecéze: je to opravdu jako velká vlna, která se od středu šíří až do nejvzdálenějších částí a představuje toto tajemství jednoty skrze svátosti. V dómě jsou každoročně svěceni noví kněží, shromažďující se zde (onou silou dostředivou) se všech částí diecéze, ve kterých se narodili a vyrostli, a pak (naopak silou odstředivou) vycházejí z katedrály proměněni svátostným svěcením a jsou posíláni do celé diecéze, aby vykonávali svou službu ve světle jednoty církve a společenství. V dómě arcibiskup nastiňuje návrh pastoračního plánu, který se pak v různých farnostech, řeholních komunitách, společnostech a církevních hnutích uvádí do života rozličnými způsoby i prostředky v návaznosti na dané odlišné situace, který ale zůstává stále jeden jako směrodatný předpis, a zajišťuje tak různorodost v jednotě celé ambrosiánské církve. V dómě ve významných obdobích liturgického roku předsedá arcibiskup bohoslužbám pro lid. Nejenom o Vánocích a Velikonocích, ale také během šesti adventních nedělí a při týdenních pobožnostech křížové cesty v postní době a kromě toho i při jiných příležitostech pro mládež nebo pro věřící z početných mimoevropských církevních společenstvích, kteří v našem městě žijí.

 

 

4. Co katedrála představuje

 

          Po představení těchto zkušeností s životem církve, které v milánském dómě nacházejí místo svého výrazu, bych nyní chtěl uzavřít úvahou duchovního a teologického charakteru, která musí stále čerpat podnět ze skutečnosti, kterou společně prožíváme: totiž z významu katedrály, ať už této pražské nebo té milánské. A abych to mohl učinit, chtěl bych se obrátit k ambrosiánské liturgii, té stejné liturgii, kterou mniši v klášteře svatého Ambrože slavili zde v Praze v době císaře Karla IV.

          Kromě toho si v této souvislosti musíme být vědomi jedné zvláštnosti. Vskutku, chceme-li odpovědět na otázku „Co katedrála představuje?“, počínaje těmi nejstaršími dokumenty ambrosiánské liturgie, setkáme se prostě s jednou závažnou obtíží, že totiž ve všech těch spisech naprosto chybí samotný výraz „katedrála“. Je to skutečnost, která by se mohla jevit právě jako zvláštní i díky tomu, že pro nás je dnes toto slovo, označující biskupský kostel, zcela běžné.

          Jak tedy starobylá ambrosiánská liturgie definuje kostel, který my dnes nazýváme „katedrálou“? Podstatně třemi prostředky.

          Prvním z nich je „ecclesia maior“, kostel větší. Toto pojmenování, velmi rozšířené ve středověkých dokumentech, označuje kostel biskupa a je přítomno prakticky ve všech liturgických tradicích. Výraz „ecclesia maior“ zdůrazňuje především nadřazenost biskupského kostela: nadřazenost obvykle také stavebně-architektonického charakteru, ale zvláště charakteru symbolicko-eklesiologického vzhledem k jiným sakrálním stavbám v nějaké diecézi.

          S touto dvouvýznamovostí, která se pohybuje mezi významy stavebně-architektonickým a oním symbolicko-eklesiologickým se setkáme také ve druhém výrazovém prostředku, který je v ambrosiánských textech doložen: „mater huius sanctæ Mediolanensis ecclesiæ“, „matka této svaté milánské církve“. Zastavíme-li se u stavebně-architektonického vyjádření, pak tento výraz může být pojímán ve smyslu „kostel-matka“ nebo „matrice“ a takto je katedrála budovou, která představuje originál všech jiných náboženských staveb diecéze; postoupíme-li na úroveň symbolicko-eklesiologickou, kterou uvedený výraz může zahrnovat, je nám sděleno, že kostel biskupa (ten, který budeme později definovat jako „katedrálu“) má mateřský a plodivý rozměr společenství pro celou místní církev v diecézi.

          Ještě daleko významnější je třetí prostředek, kterým staré ambrosiánské liturgické texty označují biskupský kostel: jednoduše „Ecclesia Mediolanensis“, Milánská církev.

          Myslím, že je vhodné zdůraznit originálnost tohoto výrazového prostředku, zvláště srovná-li se s dalšími dvěma označeními, o kterých byla řeč před chvílí: když říkáme „katedrála“ nebo „dóm“ nebo také „větší kostel“ či „kostel-matka“, používáme termíny, které bezprostředně označují budovu, a teprve v druhém kroku jsme vedeni k duchovnímu významu slova. Ale když ve středověku někdo řekl: „Ecclesia Mediolanensis“, používal záměrně dvouvýznamový výraz, protože jím chtěl s jistotou ukázat na tu nejdůležitější církevní budovu v Miláně, budovu, kterou my dnes nazýváme „katedrála“, ale je stejně zřejmé, že toto vyjádření spontánně ve svém významu překračuje od budovy, která je jím označena, ke skutečnosti církve (Církev – v italštině „Chiesa“ – s velkým počátečním písmenem!), jejímž je kostel (v italštině stejný výraz „chiesa“ s malým počátečním písmenem) pouze symbolem, odkazem, náznakem.

          Tomu nás učí starobylá orace, modlitba (společná římské i ambrosiánské liturgii) ze svátku posvěcení kostela. Zatímco sám svátek vzpomíná na vybudování a zasvěcení chrámu vystavěného z hmotných kamenů, liturgie nás učí, že pravý chrám si buduje Bůh sám, a to nikoli z hmotných kamenů, ale „de vivis et electis lapidibus“: že tedy skutečným chrámem, opravdovou katedrálou je sama církev vybudovaná z živých a vyvolených kamenů, kterými jsou křesťané.

          V tomto okamžiku bych tedy chtěl uzavřít určitou odvážnou domněnkou, značně paradoxním srovnáním, které nicméně může ozřejmit význam našeho dnešního setkání. Představme si středověkého Miláňana, vychovaného v dvojznačnostech symboliky, která od hmotné stavby odkazuje k duchovní skutečnosti a naopak, a díky tomu zvyklého vnímat i církevní pozadí, které prochází každou stavbou určenou pro křesťanský kult a zvláště onu kultovní stavbu, která odkazuje na biskupa, Miláňana, zvyklého označovat to, co my dnes nazýváme milánský dóm, výrazem „Ecclesia Mediolanensis“; pokud by tento středověký muž přišel dnes sem k nám, jak by asi nazval pražskou katedrálu? Nabízí se snadná odpověď: použil by výraz „Ecclesia Pragensis“. A obdobně by řekl, že naše setkání soustředící se na význam katedrál v Praze a v Miláně má ve skutečnosti víc než kulturní charakter hodnotu vysoce eklesiologickou, protože je to setkání dvou církví: „Ecclesiæ Pragensi“ a „EcclesiæMediolanensi“, setkání, ve kterém jsme si připomněli dějiny a význam nejvýznamnější církevní budovy v těchto diecézích, setkání milánského dómu a pražské katedrály svatého Víta, které ale nevyhnutelně odkazuje na život a skutečnost místních církví v Praze a v Miláně jako takových.